Nový Zéland

Tři měsíce do odjezdu

31.10.2022

No ty bláho. Já ty víza dostala. Nechápu o co tady jde a kdo si pro mě co přichystal, ale asi do toho půjdu. Poprvé jsem o víza "working and holiday" na Zéland žádala s mojí dnes už bývalou láskou a nedostali jsme je. Podruhé jsem žádala sama, protože jsme zrovna měli krizi a hle, víza jsem dostala, jenže přišel covid a prostě se nedalo odjet a víza propadla. V březnu tohoto roku se naprosto nečekaně propadlá víza obnovila a dostala jsem půl roku na to, abych odjela. Moje stále ta samá láska mě podporovala, ať jedu. Jenže já už chtěla hnízdit. Nejela jsem.

A pak...Rozešli jsme. Definitivně. Je z údernosti slov alespoň trochu cítit ta bolest a zklamání? Ale ať na nějaký osud věříš nebo ne, co by sis myslel/a, kdyby ti po tom všem ty víza ještě jednou a předpokládám, že absolutně naposledy prodloužili a dali ti tři měsíce na odcestování? No, já prostě dostala pocit, že mě to volá. Vždycky jsem chtěla ještě někam na delší dobu odjet a zkusit si život v zahraniční, zlepšit angličtinu, získat životní zkušenosti, procestovat kus světa. No a hle. Tak to tady mám. Jasně. Za chvíli je mi 30, chtěla jsem zakládat rodinu, z práce se mi úplně odcházet nechce a vůbec to chce asi deset kamionů odvahy, ale kdy jindy než teď?

Kolik můžu ztratit a kolik získat? A není právě rozchodové období a zklamání ze života ten pravý čas na to, aby na sobě člověk máknul a zažil něco jiného kromě "klasického života dospělých"? Nechci jednou sedět a přemýšlet nad tím, jaké to mohlo být, kdybych to zkusila. Kdybych našla odvahu, kdybych vystoupila ze své komfortní zóny. Je to těžké? Tak na to vezmi jed. Nedokážu ani popsat, jak moc je to pro mě těžké, ale já jsem bojovník a jestli ve svém životě něco nesnáším, tak je to stereotyp a stagnace. Musím mít cíle, musím si dokazovat, že na "to" mám, musím na sobě neustále pracovat. Být lepším člověkem sama pro sebe je totiž celoživotní nekončící práce. Nemám už nad čím přemýšlet. Pojedu.

14 dní do odjezdu

12.1.2023

No fakt. Už se to nebezpečně blíží. Přijdu si trochu jako v mlze. Všichni mi říkají, jak jsem statečná, jak mě obdivují a že to bude určitě super a na druhou stranu "omdlévají", když stále odpovídám, že nemám ubytování, ani práci a prostě jsem se jen tak rozhodla vydat se sama na druhou stranu světa a dělat tam...prostě nevím co. Já nevím, jestli jsem naivní a rozhodně to na místě zjistím, ale mám nějakou vnitřní víru, že se to nějak vyřeší. Teď prostě nevím, jak to tam chci, a proto si nic nezařizuji. Nějak to dopadne. Doufám, že si zpětně za tuhle větu nenamlátím :D Prostě si asi pořádně neuvědomuji, co se děje a především mění. Hezky se o tom totiž povídá stále ze svého komfortního prostředí. Jenže já právě věřím tomu, že sama sebe nenajdu v komfortu a stereotypu.

Zároveň se všichni ptají, jak se těším a že to bude určitě strašně super a taky se poměrně diví, když odpovídám, že se úplně netěším. Jakože nejsem natěšená. Mám k tomu neutrální přístup. Jsem si totiž vědoma taky toho, že mě dost možná čeká spousta nepříjemných situací a nekomfortu. Já to prostě beru jako fakt. Já jsem se pro to rozhodla, svého rozhodnutí nelituji a jdu do toho naplno. Jenom asi bez většího očekávání. Očekávání je totiž k prdu. To už mi dal život jasně najevo.

Předposlední večer

24.1.2023

Co si chci vzít s sebou mám už pár dní připraveno a chtěla jsem to začít dávat do batohu pár dní předem, protože jsem měla nervy, že se to nevejde, ale doma mi říkali, ať to nechám na poslední dny, abych mezitím nepanikařila a znovu to pak nevyndavala. Že zapomenu, co jsem si balila.

No a tak jsem dneska večer začala balit do své připravené 50 l krosny. A víte co? Tam se nic nevejde. Ani půlka věcí. Našli jsme starou 70 l krosnu. Lepší, ale taky se tam nevejdu. Mám tam asi 14,5 kg a je plná. PLNÁÁÁ. Nechápu to. Táta mi říká, ať si vezmu kufr. Já si myslím, že je to blbost. Budu muset ubrat věci. Ze zoufalého smíchu jsem se plynule dostala do stavu "nikam nejedu", "tohle byl strašnej nápad" a podobně. Cítím se extrémně ve stresu a bolí mě hlava. Jdu spát. Zítra taky den. Další den na to, abych viděla, jak jsem v prdeli. Poslední den ale na to, abych se zabalila.

Chicago

27.1.

Nevím, jestli se dá vůbec slovy popsat, co jsem si vnitřně zažila a pocítila poslední noc před odletem. A ráno. To byly najednou takový úzkosti, takovej strach, nulový těšení. Každou půl hodinu v noci jsem se dívala na hodinky a říkala jsem si "Proboha ne, ať není ráno". Normálně jsem si skoro kákla do gatí a chtěla jsem to vzdát. Zároveň jsem ale věděla, že to nevzdám. Ale ty pocity byly opravdu strašný. Nejvíce z toho, že jedu s krosnou, kterou pomalu neunesu. Táta měl asi pravdu. Měla jsem vzít kufr. A jak řekl jeden pán v Chicagu - vezu frozen turkey.

Táta mi dal v Praze na letišti pusu a odjel a pak tam se mnou čekala mamča, Danča s Kubou a malou Rozárkou. A ta máma. Pořád mi ještě říkala, že odletět nemusím a já viděla, jak je zničená a trhalo mi to srdce. Ale já věděla, že musím. Já se nevzdávám. Ukončím něco ve chvíli, kdy už vědomě cítím, že nechci dál. Ale kvůli strachu nemůžu. To bych se na sebe pak nemohla ani podívat.

Pak už se tam objevil Tomáš, se kterým mě propojila Natálka z vejšky a náhodou jsme zjistili, že letíme spolu. A Klárka, další spolucestovatelka. Pak už jsem se zklidnila. Člověk na to není sám, všichni jsme v podobné situaci (i když nikdo nemá maringotku na záda no.. nebo frozen turkey?) a vůbec si pak člověk přijde prostě jak na výletě. Tom se mi zdá být v pohodě. Je trochu adhd :D, do všeho jde po hlavě a mluví snad víc než já :D Ale něco mi říká, že toho se mám zatím držet. Dokonce už řešíme, že když koupí auto, tak si mě možná na začátek vezme s sebou. Nakonec jsme v letadle potkali ještě další holku s klukem, kteří takhle taky letí. 

Auckland, Nový Zéland

29.1.

Tak jsem tady. Neskutečný. Tři dny na cestě a pak přiletíš a jen se směješ :D Před přistáním na mě šly zase nervy. Z kontroly na letišti, z toho co bude dál a prostě asi jen tak, ale jakmile se zase sešla naše trojka - Já, Tom a Klárka, tak jsem byla zase v pohodě. V Chicagu na letišti jsme potkali ještě Vendy, tak se k nám přidala taky. Všechny strašáky internetu, jak je to na kontrolách přísný nás minuly, takže to proběhlo bez problémů. A pak jsme seděli na letišti na zemi, dávali dohromady tarify a odvoz z letiště a bylo neskutečný, jak člověk nemusel vůbec pospíchat. Najednou si uvědomíš, že máš moře času. Rok času :D A nevíš ani, co bude zítra. Což je pro mě obrovská výzva vzhledem k tomu, že svůj život nestále plánuju. Tak tomu je teď konec. Ale né tak úplně, samozřejmě :D Mám na týden ubytování v hostelu během kterého musím vymyslet co dál, ale možná se to plánuje už trochu za mě. Tom bude kupovat auto od Klárky přítele a pak si mě asi vezme na nějaký čas do auta. A Klárka moc chce, abychom cestovali společně, což je za mě skvělý nápad, protože s nimi jsem si sedla neskutečně a lepší start jsem si ani nemohla přát. Sice jsem tedy tvrdila, že hlavně nechci být s čechama, abych procvičovala angličtinu, ale na to bude ještě dost času. Nehledě na to, že chceme potkávat i další lidi.

Auckland 

2.2.

Tak první dny za mnou. Musím říct, že slunce, které včera konečně vysvitlo, dělá neskutečné divy. Vyrazili jsme s Tomem a Vendy na výlet tady v Aucklandu. Dopoledne jsme šli na sopečnou horu a neskutečně foukalo a pršelo. Jen, co jsme sešli dolů, tak se udělalo krásně a my jsme si poprvé užili Zélandské sluníčko. Teda, jak kdo si ho užil. Tom se spálil jako blázen :D Tady se musí člověk hodně mazat (zvenku, vnitřně to nepomáhá :D), protože je tu velmi slabá ozonová vrstva a slunce tady pak dokáže napáchat hodně škody. Není tedy divu, že Nový Zéland spolu s Austrálií patří k zemím s největším výskytem rakoviny kůže, takže já mažu jako blázen.

Pak jsme si koupili oběd a rozvalili se v parku. Následně se k nám přidali dva další Češi, co přijeli a pak nás dohnala ještě Kačka s Michalem z letadla, takže nás byla docela banda a šli jsme na pivo. Musím říct, že to byla fakt sranda a ten den byl plný nějakých zážitků. Domu jsme pak vyrazili už jen s Tomem a Vendy, koupili ještě pivo, já byla trochu opilá a svět byl prostě krásnej.

Hezky smutnej pocit

4.2.

Dneska jsme se s Vendy musely rozloučit. Zítra odlétá na jih a já pozítří už také odjíždím z Aucklandu. Došlo mi, že tohle se tady bude dít asi často a mě nezbývá nic jiného než to tak brát. Někoho poznáš, navážeš kontakt, dostaneš se dál než jen na "ahoj, odkud jsi" a dokonce si s dotyčným rozumíš beze slov, a pak přijde čas, kdy se musíš rozloučit. Asi jsem hrozná konzerva. Strávily jsme spolu týden, sraz vždycky "u květináče" a mě se najednou tak těžko loučí. Nám oběma vlastně. A poslední, co slyšíš je "tak ahoj mamko". 

Musela jsem se jít ještě projít a celé to vstřebat. Že jsem zase sama. Sice jen na chvíli než budu zase s Tomem, ale s tím se pak taky rozloučíme. Je to takovej zvláštní pocit. Chceš poznávat nové lidi, ale zároveň si rychle uděláš svojí základnu a pak se ti to nechce měnit. Je to takovej hezky smutnej pocit. 

Tauranga

6.2.

Tím ale dnešní zážitky neskončily. Když jsem přijela do Taurangy, tak jsem jela na pláž, kde je i hora Mount Manganui, ze které jsou krásné výhledy. Teda, výhledy jsou, když tam zrovna nevylezu já a sice neprší a není mlha, že jo :D Ale v zásadě to bylo i tak krásný a docela mi i vyhovovalo, že jdu sama. Najednou jsem neměla komu fňukat a tak nějak mi to odbíhalo. Pak jsem se prošla po pláži, kde byly krásné mušle a člověk zase cítil ten slaný vzduch a prostě to byla nádhera. Zítra se tam snad ještě vrátím.

Potom už jsme se sešli s Tomem, který byl surfovat. Hostel, kde bydlíme, je na krásném místě přímo u vody, a večeře na terase s výhledem na kopce a červánky, neměla chybu.

Všechno je úžasné a nádherné

9.2.

Tři dny a zase se toho tolik událo. V Tauranze jsme si to nakonec o jednu noc prodloužili a to první ráno jsem šla běhat. Jako bacha. Já, po strašně dlouhý době. A bylo to skvělý. Krásné počasí, krásná příroda, ten pocit. Pak jsme jeli s Tomem zase na pláž, kde surfoval a já jsem si četla a procházela se a pak spala. Prostě taková pohodička. Na večer jsme jeli vyzvednout konečně auto. Musím říct, že je fakt velký a řízení na druhé straně Tom pobral docela rychle. I když jsem ho docela dlouho kontrolovala a párkrát ho musela upozornit, že jsme v protisměru :D  Po večeři jsme poseděli s lidmi z hostelu a to byla naše poslední noc v civilizaci. 

Včera ráno jsme vyrazili a vlastně jsme celý den strávili v obchodech :D Ale bylo to takové to příjemné zařizování na život v autě. Moc mě to bavilo, ale pořád jsem si jen říkala "Moc to neprožívej". Budeš s ním v autě jen chvíli a pak tohle odfrčí. Musím říct, že by se mi to moc líbilo. Tak vždycky jsem si přála takhle s někým vyjet. Ale sama na to asi fakt nemám. Spíš mám štěstí, že to můžu alespoň na chvíli zažít s ním. Úplně náhodně včera vybral free spot na spaní a musím říct, že to byla nejlepší volba. Nějakou dobu jsme ještě vyráběli záclonky z prostěradla, které jsme koupili v Charity shopu (mimochodem tam člověk sežene věci za zapakatel) a pak Tom vyráběl večeři. Takové to, jak to má v mém životě být. Chlap vaří :D Dělal salát a nějaké maso, co jsme koupili a nakonec nám místní Maor vnutil jednu z ryb, kterou chytil a tak ta byla k večeři taky. Rozdělili jsme se s dalšími lidmi, co přijeli nocovat. Melanie ze Slovinska, Sofia ze Švédska a Valeria z Norska. A pak jsme seděli pod hvězdným nebem u vody, jedli tyhle dobroty, já popíjela vínko a pak začal stoupat na obzor žlutý měsíc. Panečku. To byla taková paráda a já cítila po dlouhé době alespoň chvilkové štěstí. Člověk toho vlastně nepotřebuje mnoho. Díky bohu za to, že tohle mohu prožívat!

Dneska ráno jsme navázali na úžasný večer a společně si ráno zacvičili jógu. Byla to taková moje improvizace a přidali se i holky a já jsem se snažila předcvičovat v angličtině. Byla to pro mě výzva, ale moc jsme si to užili. No a pak už zase pac a pusu, frčíme dál. 

Nejsme my v ráji?

10.2.

Vyrazili jsme na cestu. Nemáme přesné plány, ale většinou to nějak plánuje Tomáš, což mi poměrně vyhovuje. Dojeli jsme na pláž Waihi, což byla úplná nádhera, ale to jsme ještě netušily, co náš čeká dál. Vyrazili jsme na takový malý trek a došli jsme do Orokawa Bay. Pláž, kde vlastně nikdo nebyl a a opět to byla co? No nádhera. Procházeli jsme se po pláži, kde bylo tisíce mušliček. Nasbírali jsme takové mušličkové prstýnky a Tom vymyslel, že si z toho uděláme řetěz do auta a náramky přátelství :D To byla taková euforie tam, že Tom najednou říká: "Nejsme my v ráji"? :D Vážně to ráj připomínalo. Já ho pak šla z ničeho nic obejmout a říct mu, že jsem moc ráda, že jsme tam spolu a je to tak super. Čím jsem starší, tak už si nesednu úplně s každým a my se na všem shodneme, všechno je v klidu, je sranda. Je to opravdové štěstí, když si vezmu, že jsem sem jela úplně naslepo, s přáním, že by bylo super nejdříve někoho potkat a společně cestovat a hele. Mám úžasného parťáka, který si mě vzal do auta a já si plním svůj sen. Samozřejmě mě někdy trochu znervózní, co bude pak. Kde budu bydlet, kde budu pracovat, jak se budu cítit, ale snažím se být všemu otevřená a opět věřit, že se mi nějaká náhoda připlete do cesty a opět to bude skvělé. Nač se strachovat věcmi, které tak vůbec být nemusí. Proč jsem to tak proboha celý život dělala? Proč se pořád strachuju a obávám, že bude něco špatně? Prostě měním myšlení! Všechno bude dobrý :)))))

Ale zpátky do včerejšího dne. Vydali jsme se opět na cestu, která byla co? No dobře, nádherná, ale řekněme také dechberoucí. Zelené kopce, které by člověk nejraději hladil, modré nebe, krávy, ovce, farmy. Místo na spaní jsme vybrali zase u vody, pak jsme udělali k večeři tortilly, dali jsme si víno, pustili písničky a já se cítila prostě krásně. Završili jsme to koukáním na hvězdy. Tom šel spát o něco dříve a já prostě koukala na to nebe a říkala si, že život by se měl přece žít a ne přežívat. A děkovala jsem vesmíru za tohle všechno a taky jsem tam vyslala jedno přání. Třeba se mi někdy splní.

Další ráno, kdy jsem šla běhat. Tentokrát bosa a po pláži. Nebe? Fenomenální. Pocit? K nezaplacení. Špatně se tyhle věci popisují, protože to se musí prostě zažít. Ale i tak se o to snažím. Pro sebe, pro tebe? 

Potom jsme si zase společně zacvičili a vyjeli na Cathedral Cove, kde se natáčela Narnie. Opět to bylo mega. Tohle slovo používám taky skoro na všechno :D 

Dneska jsme to zakempili trochu dříve, sice ve městě, takže dneska žádný výhledy, ale alespoň můžeme sedět, popíjet víno a psát si svoje deníky. Sprchu už bych fakt potřebovala, vypadám hrozně, ale cítím se svobodná a hlavně plná života. Já prostě cítím, že žiju!!!

Každý den slunce nesvítí 

14.2.

Další den ráno jsem si střihla luxusní sprchu na veřejných toaletách :D Někdy stačí ke štěstí fakt málo. Zavřít se nedala, ale což :D 

Rozhodli jsme se jet skrz Coromandel, kde jsme po cestě navštívili nádherný vodopád a prošli si stezku ke Kauri trees, což jsou obří staré stromy. Něco mezi 600-800 lety. Co všechno už asi museli vidět a zažít.

Potom jsme se dozvěděli, že nadcházející dny, by měl přijít cyklón Gabrielle a má to být docela fičák. No, rozhodli jsme se kempovat o něco dříve. Tentokrát šlo o parkoviště, kde nás nakonec byla hromada, ale paradoxně to bylo takové anonymní. Všude kolem nás Němci, těch je tu opravdu hafo. Tom udělal super večeři, zase si trochu vytunil věci v autě - světýlka jsou super a šlo se spát. 

V neděli ani nevím, co se dělo, jen mám zážitek z nocování na parkovišti, kde byly strašně luxusní záchody. Člověk se tam zavřel, začalo to na něj mluvit, pustila se hudba, no nádhera. Venku už byl docela fičák, já byla nějaká promrzlá a rozhodla jsem se, že si pořádně umyju obličej, když už jsem na tak hezkých záchodech. No a tak si myju ten obličej a najednou zjistím, že mi celou dobu teklo mýdlo do vlasů, protože tam bylo všechno hrozně chytrý a vytuněný, kurňa že jo!!! a už mi to najednou tak hrozně super nepřišlo. Navíc jsem si to tam ani nemohla opláchnout, protože kdykoli jsem tam strčila hlavu, tak jsem měla mýdlo zase na hlavě. Připadala jsem si jak v tom debilním videu, kdy jeden pašák druhému neustále leje šampon na hlavu a ten druhý se pořád diví, že to nemůže vymýt :D Musela jsem se smát sama sobě. Nakonec mi nezbylo nic jiného než strčit hlavu pod nějakou hadici venku, celá jsem se u toho postříkala a měla jsem toho akorát. 

Padla na mě nějaká smutná nálada a tak jsem si na chvíli lehla, pustila hudbu a pustila slzy. Moc dobře vím, že mě tady pronásledují události předchozích měsíců, ze kterých jsem se zatím moc nevzpamatovala. Takhle strašně moc mě v životě asi ještě nikdo nezklamal. A ještě někdo, koho jsem si tak moc vážila. A věř nebo ne, těmhle věcem člověk neuteče ani na druhou stranu světa. To chce asi jenom čas a a sílu.

Den na to se zkazilo počasí, Tom musel zařizovat nějaký věci ohledně auta a banky, tak jsem se nechala vysadit v knihovně a dělala si svoje věci. Pak jsem vzali bytování u nějakých Filipínců doma, protože cyklón už byl tady a užili si sprchu a seriál. Začínáme být jak dlouholetí kamarádi. Rejeme do sebe, co se dá a takovou tu otrkávačku jsme asi dali mnohem rychleji než normálně, když jsme spolu 24/7, ale myslím, že nám to jde dobře.

Už zase je to MEGA

15.2.

Je to zajímavý, ale s počasím a novým dobrodružstvím šla nálada zase strašně nahoru. Po dlouhé diskuzi o tom, zda stíháme ranní prohlídku v 8.30, když to máme hodinu autem a já bych se ráda vykakala, jsme se rozhodli, že to dáme. Nakonec kakal jenom Tom. Já až v Hobitíně :D Kdo se tímhle může pochlubit, že jo. Na internetu jsem se dočetla, že první ranní prohlídka je nejlepší, protože tam ještě není moc lidí. A udělali jsme nejlépe, jak jsme mohli. Počasí snad ani nemohlo být lepší a celý Hobitín předčil naše očekávání. Bylo to asi na dvě hodiny a ta atmosféra nás úplně strhla. A to upozorňuji, že já nejsem žádný extra fanoušek a Pána prstenů jsem viděla už hodně dávno. Už jenom ty kopce kolem byly zase MEGA.

Mimochodem už tohle slovo říká i Tom. A kdyby už tě štvalo, jak pořád Tom sem a Tom tam, tak s ním budu ještě asi 14 dní, takže do té doby tady bude prudit pořád :D Ale říkám mu taky Bejbyno a dneska se celý den zase tlemíme, tak o něm píšu docela ráda. Víc než když mu něco říkám a on mě neposlouchá. On teda tvrdí, že poslouchá, ale já vím svoje :D

Pak jsme dali kratší trek okolo vody (Te Waihou Walkway) a protáhli zase trochu nohy. A pusy do široka. Dneska se to směje jedna báseň. 

Našli jsme krásný free camp v lese poblíž Rotorury a tak já už můžu psát a Bejbyna kutit. Vedle nás stojí nějaká holka a Tom mi vyhrožuje, že mě odstěhuje, ale přijelo taky dost kluků, takže uvidíme :D. Ne, dělám si srandu, ten se mě nezbaví :D Přijedou za námi také Valeria a Sofia, které jsme potkali na prvním nocování a zítra jdeme společně na Maorský večer. Sice to bylo dost drahý, ale myslím, že to bude stát za to! Už se těším!!

A tak jsem to milovala

19.2.

Čtyři dny jsem nestihla psát a tolik se toho stalo. Holky přijely a seznámili jsme s klukama - Joe z Anglie a Arthur z Fracie, který ale náhodou bydlí v Praze ve vedlejší ulici :D Svět je fakt malej. Ten večer tam bylo ještě plno dalších lidí a nakonec z toho byla taková neplánovaná párty. Druhý den ráno jsme si zase zacvičili jógu. Protože v životě je potřeba balanc. Ráno se po trávě chodí, večer se po trávě směje :D 

A pak jsme se vydali na společný trek. Klaunem skupiny je zaručeně Sofia ze Švédska, která pořád padá, něco ztrácí a různě křičí. No neříkám, je to docela prdel, ale zároveň s ní cestovat asi není úplně jednoduchý. Valeria o tom ví své. Trochu víc jsem se zapovídala s Arthurem. Je to trochu frajírek, ale to špičkování mě baví. Akorát jeho paradoxně britský přízvuk nesnášim a musím působit asi jako hluchá bába, když pořád říkám "cože"?? "Co si říkal"? No má mluvit normálně :D 

Z treku jsme se vrátili akorát včas, protože pak začala úplná vichřice, padali kroupy jak blázen a musím říct, že v autě uprostřed lesa jsem měla fakt strach. Chvíli jsme si mysleli, že nebudeme schopný dojet na maorský večer, ale nakonec přestalo a tak jsme se tam smradlavý a unavený vydali. Bylo to zajímavý a užili jsme si to, ale asi jsem od toho měla trochu jiná očekávání. Já vím, že očekávání jsou k prdu, ale když za to člověk zaplatí skoro dva tisíce, což je extrém vzhledem k tomu, jak skromně si tu zatím žijeme, tak prostě nějakou představu má. A moje představa nebyla 200 lidí na jednom místě :D Ale jejich vystoupení bylo zábavné, večeře výtečná (to nás zajímalo asi nejvíc :D ) a večerní procházka taky moc hezká. Poprvé jsme viděli glowworms, což jsou takový svítící červy a to bylo taky super. 

Pak jsme se vrátili opět do lesního kempu, kde jsme si ještě povídali a tušili jsme, že druhý den už se rozloučíme. S Arthurem to ten večer jiskřilo jako blázen. Seděli jsme vedle sebe a vždycky se jeden druhého nenápadně dotkl. A tak na dobrou noc jsem dostala pravou francouzskou pusu a pak jsem odtekla k Tomovi do auta :D Konečně hezký sny. 

Ráno jsme zas dali jógu a pak už klasicky s klukama pac a pusu. Zůstali jsme s Valerií a Sofií a vydali jsme se do centra města Rotorura, kde je geotermální park a pak jsme pokračovali na Redwoods Treewalk, což je taková stezka v korunách stromů. 

My jsme teda věděli, že půjdeme maximálně u kořenů stromů, protože nahoře se musí platit :D Kluci měli vlastně stejný plány na celý den, ale vyjeli dřív a tak jsem myslela, že už se budeme jen míjet, ale náááhodou se tam zdrželi a tak jsme se zase shledali a Arthur šel procházku s námi. 

Pak se k nám připojil i Eyal z Izraele, nakoupili jsme nějaké tekutiny na večer a jeli jsme se vykoupat do přírodních horkých pramenů. Sice jsme pak šíleně smrděli, ale bylo to super. Tom během té chvíle hned nabalil nějakou Němku :D Rychlík jeden. Místo na spaní jsme také vybrali společně, takže večer jsme si kousek od parkoviště postavili základní tábor, kde jsme zase strávili hezký společný večer. 

Další den ráno jsme se rozhodli ještě pro společnou krátkou procházku po snídani. No nakonec z toho bylo 25 km a vrátili jsme se večer :D Tohle je na tom nejlepší. Když má člověk čas a nemá přesný plány. S Tomem se v tomhle hodně potkáváme, na rozdíl od ostatních v této partě. Mezi holkami, ani mezi kluky to úplně nefunguje, a tak se Arthur nakonec přesunul do auta k Eyalovi a Joe byl konečně spokojený, že je sám. Zároveň Valeria přemýšlí, jak se pak odloučit od Sofie, a protože jsme si hodně sedly, není vyloučený, že to pak dáme třeba nějak dohromady.

No a tak jsme se opravdu rozloučili. Byly to moc pěkný dny. Já si na chvíli zase užila, jaké to je, když mě někdo pohladí a obejme, a zároveň jsem plnými doušky nasávala přesocializovaný dny plné legrace, které jak moc dobře vím, nebudou napořád. Byly chvíle, kdy by byl člověk na chvíli i rád sám, ale já prostě vím, že za chvíli budu sama až až, a tak jsem to milovala.

Dneska už jsme s Tomem sami a máme pohodičku. Ležíme u jezera Taupo, já píšu, Tom luští sudoku a zítra už půjdeme slavný Tongariro trek, kde se také točil Pán prstenů. Jo a taky se možná asi po čtyřech dnech dočkáme sprchy. Do teď jsme se koupali maximálně v rybníku :D a ráno Tom prohlásil, že mi asi oholí hlavu, když viděl, jakej jsem mastňák :D 

Jsme vůbec na planetě Zemi?  

21.2.

Hlavu jsem si nakonec umyla v umyvadle na veřejných záchodech, pak jsme nakoupili a vydali se hledat bližší kemp k Tongariru. Měli jsme předvybraný nějaký zadarmo, ale všechno bylo dost daleko a nakonec nám psal Joe, že je v placeném kempu po cestě, tak jsme zajeli tam. Začínala jsem cítit, že jsem se odpoledne u jezera připálila a nebylo mi úplně dobře. Modlila jsem se, abych neměla úpal. Chtěla jsem ještě probrat nějaké osobní pocity a dojmy, ale Tom mi dal jasně najevo, že ho tím nemám otravovat. Někdy mi přijde, že já mu naslouchám vždycky a on mě opravdu jen když zrovna chce. Jak by řekla máma: "No prostě chlapi".

Chtěli jsme spát, ale zjistili jsme, že máme v autě asi 40 komárů. Jako opravdu! Rozsvítili jsme, když jsme uzavřeli auto a to byl mazec. Takže probíhala zabíjačka jako blázen a nakonec jsme spali podle mě tak 4 hodiny. Kupodivu jsme se ale ráno oba cítili fresh. Já jsem byla malinko nervózní z toho, jak ten hike zvládnu a hlavně, kde si dojdu na záchod. Jeli jsme s lehkým zpožděním a já pak ještě zapomněla připomenout odbočku, protože jsem fotila východ slunce. Výjimečně jsem ale měla více štěstí než rozumu a nakonec nám objížďka zkrátila cestu a přijeli jsme ještě dříve než bylo plánováno. Nasedli jsme do autobusu, který si člověk musí zaplatit a doveze ho na začátek treku. Tam se mi začalo chtít na záchod. Jak jinak :D Věděla jsem, že pár záchodů po cestě potkáme, ale nechceš začínat s nafouklým břichem. A tak jsem to prubla na suchém záchodě, kde za mnou byla fronta. Pro mě docela výzva. Podle mě tam v tu chvíli ale kadil skoro každej :D Ráno no...

Pak už jsme se vydali na cestu. Ze začátku byla pěkná zima, ale šlo se velmi dobře. Panečku, to byla taková krása od začátku do konce. Člověk pořád fotil a říkal si, že už to nemůže být hezčí, ale ono to bylo čím dál tím hezčí, nebo spíš zase jiný. Do toho si je člověk neustále vědom toho, že je to aktivní sopečný místo. 

Pak začal první výstup, kdy jsem trochu přepískla tempo (ostatně jako vždycky, balanc mi dělá v životě problém) a říkala jsem si, že asi umřu :D Pak už jsem si ale volila lepší tempo, upravila ještě držení batohu a už to bylo dobrý. Když se pak před námi objevila ta známá modrá sopečná jezera, koukala jsem jak puk. To byl prostě splněný sen. Na tyhle fotky jsem na internetu koukala snad stokrát. Dokonce je tenhle trek v knížce nejkrásnějších trailů, kterou jsem dostala. A to jsem si už nemyslela, že se tam někdy podívám. A najednou jsem tam stála a chtělo se mi skoro brečet dojetím. Byl to podobný pocit, jako když jsem stála v Jordánsku v Petře, kam mě vzal kdysi taťka. Člověk tomu najednou nemůže uvěřit, že tam prostě stojí. Všechno bylo MEGA a MRDA a pak se zase Tom zeptal "Jsme vůbec na planetě Zemi?" :D Bylo to opravdu jak na jiné planetě.

Když se na jednom stanovišti Tom odhodlal jít na záchod, vrátil se tak rychle jak odešel :D Na tý hromadě hoven bylo tolik obřích much, který člověku nalítávali všude tam, kam prostě nechceš. Měla jsem tu čest okusit to při čůrání. Brrrr.

Nakonec jsem byla sama překvapená, jak v pohodě jsem to celé zvládla. Poslední kilometry z kopce dolů jsme s Bejbynou běželi a zpívali. Míjeli jsme polomrtvé lidi a bylo to jak v Zombielandu. Oni asi nechápali, co jsme si šlehli my. My jsme ale jen snědli připravené poslední jídlo. Já myslela, že tolik jídla potřebovat nebudeme, ale Tom to díky bohu nepodcenil. Zpocený a šťastný jsme se vrátili na parkoviště a pádili zpátky do Taupa, kde jsme si na jednu noc zabookovali hostel. Tom tam měl dvě kamarádky z Německa, které potkal v Tauranze a mě napsal Arthur a zjistili jsme, že spí s Eyalem pět minut od nás. Tak to shledání dlouho netrvalo :D 

První větší krize

No a dnes - první větší krize. To asi muselo přijít. Padl na mě stres z toho, co bude dál. Tady u jezera Taupo jsem chytla pocit, že bych tu chvíli mohla žít. Jenže Tom chce odjet už zítra a já samozřejmě nemám ubytování ani práci. Takže kdybych tu vážně chtěla zůstat, tak jsem od zítra bezdomovec s maringotkou na zádech. Včera večer jsem už cítila podivný tlak, ale pořád jsem byla optimistická a říkala jsem si, že to bude dobrý. Každopádně Arthur měl ten večer plno povýšeneckých poznámek a místo, aby mě podpořil, že to bude fajn, tak mi vlastně říkal, jak jsem v prdeli. Řekla jsem mu pak, aby už šel a že nechci, aby se ke mně takhle choval. Omluvil se a rozloučili jsme se v dobrém, ale myslím, že to ve mně zasadilo semínko pochybností a strachu o svoji budoucnost. Ráno už byl ten tlak na hrudi hodně velký, tak jsem se snažila zklidnit a najít nějaké řešení. Arthur asi věděl, že se předchozí večer nezachoval nejlépe a tak mi poslal nějaké nabídky práce s tím, že mi drží palce. Napadlo mě, že bych mohla dle původního plánu pokračovat s Tomem dolů do Wellingtonu, odkud jezdí autobus zpět do Taupa a získala bych tím týden času, během kterého se mi může někdo ozvat na případné bydlení nebo práci. A v nejhorším bych zůstala ve Wellingtonu. Pak jsem se rozhodla, že vyrazím na obchůzku města a poptám se, kde to půjde. Ukázalo se, že získat práci není vůbec žádný problém, ale s tím bydlením je to mnohem horší. Dostala jsem jasné rady. Jsou tady asi tři hostely, mám to zkusit tam. Haka Lodge, kde jsme spali poslední noc už byl ze seznamu vyškrtnut, tam jsem se ptala. Druhý hostel mě také odmítl a tak jsem se s nadějí vydala k tomu třetímu, když mi v tu chvíli zavolal Tomáš, který byl venku s jednou američankou, že ona uklízí v tom hostelu výměnou za ubytování. Zrovna taky náhodou potkali majitele a ten říkal, že během týdne maj dvě holčiny končit a tak asi bude místo. Chtěla jsem to řešit hned, ale na hostelu jsme toho majitele neviděli, tak jsme jeli k vodě. No a teď jsme se vrátili, majitel tady zase není a já jsem jen řekla Tomovi, že zítra neodjedu bez toho aniž bych se s ním domluvila. Tom byl na mě nepříjemnej, něco jsme si řekli a mě to spustilo vodopád slz. A tak si tu tak sedím schovaná v autě, píšu a řvu jako kráva. Protože to na mě všechno padlo a protože nemůže být všechno pořád růžový. Potřebovala bych obejmout. 

Vše se v dobré obrací

23.2.

Doufala jsem, že se z toho vyspím, ale žádná sláva to po ránu nebyla. S Bejbynou jsme trávili večer odděleně a v tomhle duchu probíhal i další den. Ráno mi oznámil, že si potřebuje už konečně zařídit účet v bance a tak zůstáváme o den déle. Spíme v autě a platíme poplatek hostelu za to, že tam můžeme využívat zázemí.

Konečně jsem ráno potkala majitele hostelu a on mi slíbil, že se na to podívá. Pak za mnou přijely Valeria a Sofia, které byly opět nedaleko a povídali jsme si na zahradě. A během toho času jsem zase potkala majitele (jmenuje se Fin a mimochodem je to moc hezký a sympatický chlap) a ten mi řekl, že to půjde. Domluvili jsme se od úterý 28.2. a mě konečně spadl kámen ze srdce. Mám bydlení výměnou za pár hodin práce a k tomu si najdu ještě práci, kde si budu normálně vydělávat. Sice budu zase sdílet pokoj asi s pěti lidmi, ale to už jsem si tady nějak zvykla. Pak jsme se prošly po městě a já jsem nakoupila krevety na večeři. Vaří totiž pořád Tom a o mě je dobře postaráno. Já pak vždycky umyju nádobí nebo připravím k snídani chleba. Víc toho vlastně ohledně jídla nedělám. Tak jsem si řekla, že bych mohla zase něco připravit já. Když jsem se vrátila na hostel, potkala jsem Bejbynu a vyříkali jsme si to. Pro něj se vlastně samozřejmě nic nestalo, já to brala trochu hůř. Ale vlastně jsme stejně dobrý. První mini rozepře nebo jak to vůbec nazvat přišla po takové době a to jsme spolu 24/7. Dali jsme si večeři a pak Tom hrál na kytaru a zpívali jsme spolu. Tyhle věci si s ním vážně užívám.

Poseděli jsme ještě s pár lidmi a já šla pak spát. V 5 ráno se přivalil na kaši, s úsměvem od ucha k uchu :D. Byl fakt roztomilej a pak mi řekl: "Dobrou Péťo, mám tě rád". Řekla jsem mu, že ho mám taky ráda a jsem vděčná, že je tak opilej a je na mě hodnej, protože jinak bych to nikdy neslyšela :D Říkal, že to není pravda, ale já vím svoje a pokud si to nepamatuje, tak se to tady asi jednou dočte :D 

Hodná holka už jsem byla 

27.2.

Poslední společný dny jsme strávili více odděleně. Mě to trochu mrzelo, ale Tom vyhledával více společnost kluků a hodně kalili. Já jsem zas byla s holkama, ale někdy jsem jen tak zevlila s ním a s Twanem. Holanďan, který nakonec odjel do Wellingtonu s Tomem místo mě. Poslední dny byly totiž trochu zmatečný ohledně našeho odjezdu. Pořád se to posouvalo a pro mě už nakonec nemělo cenu jet dolů a zase zpátky. Díky bohu jsem se mohla nastěhovat dřív a tak jsem toho využila. Když jsem přišla do "mého" nového pokoje, který sdílím s dalšími lidmi, tak se mi chtělo trochu brečet. Viděla jsem ten bordel a nebylo jediný místo, kam bych si mohla uložit věci, ale snažila jsem si říkat, že si zvyknu. 

Hodně překvapená jsem byla taky z toho, že né všichni jsou tu přátelští a rozhodně se mi nesnaží usnadnit začátek. Ale což. Na pokoji jsem s tou dvacetiletou Američankou, jak se s ní seznámil Tom, což je prostě totální tele a k ní jak hrnec na prdel zapadá druhý 19ti letý Američan, který se snaží akorát z každý činnosti vykroutit, hází všude svoje ponožky a nechává po sobě prostě totální bordel. Pak tam ale je taky sympatický pár z Anglie a ti jsou na mě od začátku hodní. Poslední večer, kdy tu byli kluci, tady byla velká rozlučková párty pro jednu recepční a tak jsem chvíli byla zadkem na dvou místech. Snažila jsem se seznámit s lidmi, co tu s nimi budu žít, což nešlo úplně dobře :D Už vím, která z těch pipek by vyhrála cenu za nepříjemnost. A pak taky s klukama, protože prostě poslední noc a Bejbyna mi bude strašně chybět :/ Twan se hned naparoval, že on mi přece bude chybět taky :D, vzal mě kolem ramen a šlo se do klubu. Mně se vůbec nechtělo, protože já jsem přece zodpovědná holka a věděla jsem, že druhý den mám první "směnu" (úklid na hostelu), ale pak mi došlo, že o tom to tady přece není. Našli jsme místo, kde hrála živá hudba a myslím, že jsme si to všichni tři strašně užívali. A i pár dalších lidí z hostelu, co šlo s námi. Tyhle neplánované akce jsou vždycky nejlepší. Nejvíc si to ale podlě mě stejně užíval Tom. On je hodně přes muziku, v Čechách má kapelu, umí hrát na bubny a na kytaru a tam řádil jak blázen. Strašně se mi líbilo pozorovat, jak je v tu chvíli šťastnej a opilej :D No opilí jsme byli všichni. Twan mě pak pořád tahal, že už chce jít. Já jsem tahala Toma, ať jde s námi, ale ten zase nechtěl. Tak jsem dostala od nějakých kluků příslib, že se o něj postarají a šli jsme sami. No a ten vůl měl prostě debilní nápad, že na chvíli najdeme soukromí v Tomově autě. Vysvětlovala jsem mu, že to je opravdu debilní nápad, ale byla jsem taky opilá a tak jsme tam nakonec šli. No a kluci se vrátili nějak rychle a jeden si všiml, že jsme v autě, Tomovi to hned řekl a ten tam na nás vlítnul a byl MEGA naštvanej. Pěkně jsem to od něj schytala. Já jsem klopila uši a prostě se omluvila, ale cítila jsem, že to není úplně dobrý. Chápu jeho pohled. Já bych to na druhou stranu ale asi moc nehrotila. Bejt to moje auto, tak bych mu to přála a basta. Jenže tohle jsme si tady už jednou prošli, když Joe tak trochu vyhodil Arthura z auta kvůli podobné věci :D Prostě jejich auto, jejich území. Takže kluci to maj asi jinak.

My jsme si pak lehli na pokoji u Twana a když jsem šla ráno s totální kocovinou na recepci, ať mi přidělí úklid, začala jsem čelit otázkám, kde jsem to vlastě spala. Kurňa drát. Uvedla jsem se skvěle. Ale popravdě? Seru na to :D Hodná holka už jsem byla a teď si prostě bez většího přemýšlení užívám, co přichází. A nelituju ničeho. Teda jen toho, že jsem naštvala Bejbynu. Takže pac a holandskou pusu.

Úklid s kocovinou byl výživný, ale i přesto jsem byla docela rychlá a měla jsem pocit, že dělám víc než ostatní. Tenhle pocit se prohloubil dneska, když jsem dělala více času než jsem měla, protože ostatní na to prostě serou. Je super se tady dohadovat s dětma, který prostě neumí splnit, co maj dělat. Bože.

Včera jsme šly s Valerií a Sofií jeden hike a musím říct, že šplhat se někam se Sofií je za trest. Ta holka je prostě líná a nemá fyzičku. A neustále mluví o tom, jak chce jít ten dlouhý Tongariro trek. Nemyslím to zle, ale ona na to prostě nemá a je každého zodpovědnost zvážit, zda může jít. Proto jsou na téhle cestě minimálně tři cedule, které vybízí k zamyšlení, zda je člověk schopen pokračovat, protože to bude těžší a těžší. Valeria už z ní kvete v mnoha ohledech. Pořád mluví o tom, jak tuhle situaci musí vyřešit, ale nemá na to odvahu. Už jsem jí udělala kouče ze všech možných stran, zopakovala stokrát, že se to prostě stává, že si lidé nesednou a že se přestane trápit, až to konečně řekne 😊 Teď jsem jí odeslala, ať jde na to, tak jsem zvědavá. Chápu, že to pro ně bude nepříjemná situace, především když si spolu koupily auto, ale všechno se dá řešit. Nikdo z nás tady není proto, aby trpěl.

Já se tady třeba vážně učím, jak k sobě být milá a nestarat se pořád o pocity ostatních. A taky se v hlavě neustále neshazovat a netrestat. A nedělat negativní scénáře. Málokdo vlastně ví, jak sama k sobě dokážu být často ošklivá. V tom mi hodně pomohly terapie a teď s tím pracuju. 

Skončilo dobrodružství

28.2.

Těžko se na to zvyká, ale na nějakou chvíli skončilo dobrodružství. Ráno jsem se hecla a šla jsem běhat, protože potřebuju něco dělat. Pak jsem chodila po městě a hledala práci. Najednou se ukázalo trochu jako problém, že nemám volný celý dny, vzhledem k tomu, že musím pracovat ještě tady na hostelu a navíc chtějí někoho minimálně na tři měsíce a já nerada slibuji něco, co nemůžu splnit. Holky zase chodily se mnou a když jsem pak z toho byla nějaká přejetá, snažily se mě povzbudit, že jsem pro to dneska udělala, co jsem mohla. To maj asi pravdu. Po měsíci, co jsem tady, jsem si poprvé koupila čokoládu :D Cítila jsem, že dneska je to potřeba. Nakonec mám v jedné restauraci zkoušku ve čtvrtek a na dalších místech slíbili, že se ozvou, tak uvidíme. Já bych prostě jen chtěla pracovat, co to půjde a zatím to nevypadá úplně reálně. Nechci se tady zbytečně poflakovat. Chci vydělat peníze a zase být třeba s někým na cestě.

Mami, ty hulíš?

Jak jsem říkala, jestli očekáváš další velká dobrodružství, tak na to si budeš muset chvíli počkat. Stejně jako já :D Teď přichází temné časy plné přemýšlení. Ne kecám, temné snad ne, ale není to teď úplně všechno jednoduchý. Po tom šíleně krásným rozjezdu na začátku přichází útlum a já z toho nejsem úplně nadšená, ale na druhou stranu mám konečně čas být sama se sebou. A to je taky jeden z důvodů, proč tu jsem. Chci se zamilovat sama do sebe. Cítit se sama se sebou dobře za každé situace. Každopádně teď mám trochu introvertní dny, jak by řekl jeden člověk z mojí minulosti.

Zpátky k holkám. Valeria zatím situaci nevyřešila a i přes neskutečné obavy, jak tohle dopadne, jdou dneska Tongariro trek. Modlím se za ně. Za nervy Valerie a sílu Sofie. Uvidíme se večer, tak jsem zvědavá.

Předevčírem večer bylo vtipné, jak se náš pokoj rozdělil. Mláďata šla do klubu a přišla pak v 6 ráno a já s britským párem hulila trávu, a pak jsme se spolu smáli a koukali na film. Alespoň někdo je tu ke mně milej 😊 A mimochodem jsem pak konečně volala s Vendy, se kterou jsme strávily první týden v Aucklandu, a ona mi říká "Mami, ty hulíš???" :D Miluju. Včera v poledne pak bylo takové zaměstnanecké posezení u čaje na hostelu, kdy mi došlo, že kvočny budou vždycky kvočny a já s tím nic nenadělám. Mrzí mě, že zrovna jedna velmi sympatická recepční odchází, ale za ní nastoupil Portugalec a ten je moc fajn. A říká mi česky "Ahoj, jak se máš?" To je milé. Pak se tady mláďata totálně pohádala, protože Logan něco vykecal a Lizzy řádila jak černá ruka. Když jsem jí pak nabídla objetí, schytala jsem to ještě já, a tak jsem se sebrala a šla jsem k vodě, protože byl fakt pařák. Tam jsem si pěkně zacvičila, četla anglickou knížku, abych procvičovala angličtinu a poslouchala hudbu. Večer jsem se vrátila a byla jsem příjemně překvapená, že se Lizzy omluvila. A to je asi tak všechno, co se děje. V jedné kavárně chtěli, abych přišla na zkoušku v pátek dopoledne, jenže to zase uklízím na hostelu, tak snad se to podaří domluvit na příští týden. Bylo by ideální, kdybych mohla někde pracovat 3 dny normálně přes den a zbytek dnů pak chodit jinam na večerní šichtu. Tak uvidíme, jak se to vyvrbí. Snažím se být k sobě laskavá a říkat si, že jsem teď udělala, co jsem mohla a měla bych si ten volný čas zatím bez výčitek užívat, ale mám takové to svrbění, že bych měla být více produktivní a užitečná. Můj klasický vnitřní boj. 

Jak seš stará, tak seš blbá 

5.3.

Zajímavý, kolik se toho uvnitř mě odehrálo za poslední dny. Ve čtvrtek jsem v sobě od rána cítila neklid a tak jsem se šla projít a pak jsem si sedla u vody. Tam jsem zas pustila slzy, vedla jsem laskavý rozhovor sama se sebou a pak jsem meditovala. Vážně to fungovalo. Cítila jsem se pak mnohem lépe. A celkově se konečně zklidňuju. Skoro každý den cvičím, čtu a už se tu cítím lépe. 

Máme nového spolubydlícího z Irska, což je zase dvacetileté mládě (i když vypadá určitě starší jak já, protože je vysoký, má vousy a dlouhý vlasy). S Lizzy si hodně rozumí a k jejich chlastacím hrám se nepřidávám, ale někdy s nimi posedávám a musela jsem skoro zamáčknout slzy dojetí, když se mě po jedné párty přišel ptát a omlouvat, jestli nebyl moc hlasitý a ať mu klidně příště řeknu, ať zmlkne. Někdy mě mláďata fakt příjemně překvapí😊. Jediný, kdo asi nepřekvapí je Logan. Do dneška se Lizzy neomluvil a do pokoje chodí raději jen přespat. Třeba jednou dospěje, ale spíš asi ne.

Včera jsem strávila poslední odpoledne s Valerií a Sofií. Odjíždějí na sběr kiwi do Gisborne. Možná jsem si to tam měla taky zařídit, protože by bylo mnohem jednodušší prostě přijít a pracovat, i když samozřejmě vím, že to bude makačka jak blázen, ale chtěla bych to vyzkoušet. Každopádně já jsem předtím cítila, že chci jít zatím vlastní cestou a i když to je nakonec cesta trochu trnitá, věřím, že to bude super. Už jsem se zase naladila na pozitivní vlnu. Loučení s Valerií pro mě bylo obzvlášť složité, ale vím, že to není na dlouho. Na to, že tý holce je 21, tak věkový rozdíl nehraje roli a strašně si rozumíme. Se Sofií už otevřela konverzaci o tom, že pak asi nebudou pokračovat spolu a tak si to možná začíná sedat. Uvidíme. Já se ale musím spoléhat především sama na sebe. 

Odpoledne jsem šla za Tiagem (recepční z Portugalska), který mi slíbil lekci portugalštiny. Nakonec jsem u něj seděla asi tři hodiny, kdy jsme mixovali češtinu, portugalštinu a angličtinu. Když jsem měla říct "dobrou noc" portugalsky, tak se na mě obořil, jak je možný, že to říkám s brazilským přízvukem :D No, to je jednoduchý, že jo, když jsem pár měsíců randila s brazilcem :D. Dělal, že je rozčílený a řekl, že tady se budu učit správnou portugalskou portugalštinu :D Že to je ta správná portugalština. Pak jsme vyšli z pokoje a tam takový nááádherný brazilec a mě se chtělo fakt smát :D K večeři jsem si pak dělala rybu, o kterou jsem se s ním rozdělila a on mi na oplátku bude vyrábět můj milovaný portugalský dezert Pastel de nata. A dneska spolu jdeme běhat. Jenže on běhá rychle a mnohem víc kilometrů. To mě asi zabije, ale já jsem strašně ráda, že tu mám konečně nějakého parťáka 😊

Když se ale vrátím k tomu, jak jsem si tu přišla sama, tak se mi zase podařil výbornej kiks. Po samotářském dni jsem přišla do kuchyně uvařit si večeři. Zrovna tam byl takový starší černoch, který taky vařil a tak jsem si pak němu přisedla, jak se to tady na hostelu dělá, s tím, že s někým prohodím alespoň pár slov. Litovala jsem toho poměrně rychle, když jsem zjistila, že jeho angličtina zní asi jako "Umbudumbu" (pokud neznáš video s překladatelkou, tak si ho rozhodně pusť pod tímto odstavcem), jí jídlo rukama a asi nebudeme mít nic společného. Rychle jsem do sebe naházela jídlo s tím, že mizím a on se mě zeptal, jestli mu nedám číslo. V hlavě mi samozřejmě znělo něco ve smyslu "Ne, k čemu by ti jako bylo? Kdyžtak se tu někde uvidíme", ale reálně jsem řekla "Jo, tak jo". Já jsem v tomhle úplně nemožná!! Chytře jsem si říkala, že mu dám jen zélandské číslo a budu mít pokoj. Whatsapp jsem zapřela a šla jsem pryč. Do půl hodiny už od něj začaly chodit zprávy a když jsem hned neodepisovala, tak mi začal volat??? Proboha. Od té doby jsem se tu začala pohybovat poměrně obezřetně. Takže když jsem jako frajerka vzala talíře po mně a po Valerii, že je jdu umýt, tak jsem udělala čtyři kroky než jsem střihla zatáčku jak prase, abych byla v tu ránu zpět a řekla Valerii, že to musí umýt ona :D Ano, byl zase v kuchyni. Včera jsem si nechala zjistit, jak dlouho tu bude a bohužel ještě týden. Dobrý je to, že už poměrně znám jeho časy a tak se mi daří se mu vyhýbat, což se mi ale nepodařilo dneska ráno, protože v neděli asi nepracuje, ALE. Dneska ráno už to bylo jinak. Včera se mě totiž Tiago ptal, jestli to má řešit a já jsem říkala, že ne. Že mi nic jako nedělá, ale pravděpodobně prostě nemá evropský zvyky a dle mého táty si prostě myslí, že když jsem mu dala číslo, tak jsem mu dala najevo i zájem a mně je tohle celý jen hrozně nepříjemný a nechci ho potkávat. Dle mého táty jsem taky úplně blbá. "Jak seš stará, tak seš blbá" :D A má recht. Každopádně včera mi zas volal v půl 12 v noci a to už byla poslední kapka. Napsala jsem mu vostrou zprávu, ať mě nechá na pokoji a pak jsem si ho zablokovala. Když jsem ho dneska nečekaně ráno potkala v kuchyni, tak jsem "ahoj" zavrčela takovým způsobem, že se docela klidil. Tak snad už bude klid. Jsem poučená. Věřím, že příště už si dám pozor a svojí kamarádskou naivitu si strčím pěkně někam :D

Čtvrteční zkouška v restauraci byla makačka, ale byla jsem pochválená s tím, že mám jen druhý den napsat manažerce svoje časové možnosti a můžu makat, ale na mojí zprávu se nikdo neozval. Nechala jsem to zatím být, protože zítra mám konečně zkoušku v té kavárně a to by mě bavilo rozhodně víc. Navíc za mnou přijede Arthur příští týden, a tak budu za nějaký volný čas ráda. Už si to totiž začíná sedat, volný čas začínám dobře využívat (a taky si užívat) a tak už to necítím tak, že musím makat od rána do noci a pak rychle zmizet. Mám přece ještě 11 měsíců :D  

Já skočila!

8.3.

Tak z restaurace se nakonec ozvali, ale teď se nějak nemůžeme dohnat. Začala jsem pracovat v kavárně, bohužel za minimální mzdu, což není vůbec milé, ale aspoň mám práci. Musím ale říct, že je to makačka. Nejen, že zase po dlouhé době pracuji rukama, ale navíc bojuji s porozuměním angličtiny místním lidem. Takže stát na kase a brát objednávky je pro mě výzva neskutečná. Nehledě na to, že tam maj tisíc druhů kávy, smoothies a jiných věcí a první den logicky člověk neví nic.

S Tiagem jsme byli běhat a málem jsem umřela, ale byla jsem na sebe pyšná. Jenom nechápu, proč já po běhu vypadám, jako malé růžové prasátko a on úplně stejně jako na začátku. Když jsme byli na cestě od pláže, začal totální liják a tak jsme jak blázni sprintovali v tom dešti. Přiběhli jsme totálně mokrý, ale mě se to strašně líbilo. Zase jsem měla ten pocit, že jsem naživu.

No a pak přijel Arthur. Jeli jsme s mými spolubydlícími skákat z útesu do vody. Teda já jsem řekla, že skákat určitě nebudu. Bylo to asi 8 metrů a všichni skočili a pak mě hecovali. Trvalo mi to třeba 20 minut. Stála jsem tam a měla jsem takový strach. Ale na druhou stranu jsem cítila, že bych se měla překonat. Polemizovala jsem tam o tom pořád dokola a všichni do mě pořád hučeli. Nakonec mi pomohlo, že jsme si stoupli všichni společně na okraj, někdo to odpočítal a já fakt skočila! Nakonec dokonce dvakrát. Ježíš, to bolelo :D Moc jsem se nenarovnala a plácla jsme si to přímo na prdel. Měla jsem zadek jak pavián, ale taky dobrej pocit. Nejsem ještě taková padavka. Ale s věkem je to horší a horší. Mám pocit, že jsem čím dál tím víc po mamince :D

Večer jsme společně hráli nějaké hry a zase se hulilo. Mám pocit, že jsem trochu opožděná, protože tohle se dělá v těch dvaceti, co je tady ostatním a já tohle nikdy pořádně nedělala, ale tohle je asi můj čas. Mláďata mě tu kazí. Nesmím tu být moc dlouho :D

Arthur se nakonec rozhodl zůstat skoro dva týdny, což je možná až zbytečně moc. Jako takhle. Je mi s ním hezky, ale celkově já se teď rozhodně nehodlám vázat a to, že za mnou přijel bylo trochu překvapivé.

Totální průser

13.3.

Poslední dny byly náročný. Hodně času s Arthurem, což už mi někdy lezlo na nervy a především debilní nehoda s kondomem. No to by se člověk posral. Jsem zodpovědná holka že jo, takže samozřejmě, že myslím na ochranu. Jenže ono se bohužel stalo, že ve mně kondom uvízl. Nejhorší věc!! Takže panika byla rovnou z dvou věcí. Jestli budu muset někam do nemocnice, aby to ze mě vyndali a pak taky, že můžu otěhotnět. Já jsem to nemohla vyndat a tak jsme si hráli na doktora. Arthur uspěl. Uf. Jedna věc vyřešena. Ale ta druhá?? Teď jsem na cestách, znovu si užívám mladický život, zamilovaná nejsem a tohle by byl totální průser. Totální!!

Šli jsme spolu do lékárny a já myslela, že jenom prostě koupíme pilulku po a půjdeme, ale prrr. "Tak se nám tady, prosím, posaďte a počkejte než přijde někdo, kdo s Vámi promluví". No výborně. Slečna byla mladá a milá, takže to nebylo zas tak strašný, ale stejně jsem se cítila hrozně trapně. Ptala se na věci ohledně menstruace, sexu (není nic lepšího, než na otázku "kdy ten sex proběhl" odpovídat, že asi před hodinou) :D, napsala si o mě osobní údaje, no a pak zažertovala, že možná budeme mít malého Kiwíka. Ha, Česko – Francouzský kiwi, tak to je poslední co potřebuju. Všichni jsme se smáli, ale ona se hned omlouvala, že to bylo velmi nevhodné. Já jsem ale byla ráda za uvolnění atmosféry.

Ten večer jsem se strašně opila. Chtěla jsem na to hlavně nemyslet. Šli jsme společně se spolubydlícími do klubu, kde byla zase živá hudba a já jsem dělala kraviny s Lizzy. Tancovaly jsme, smály jsme se, fotily na záchodech. No což, že jsem skoro o 10 let starší. Znovu mi bylo 20. Arthur tam díky bohu byl celou dobu jako taková kotva a pak mě tak trochu táhl domu. Jako chodila jsem, ale spíš jsem se tak potácela. Padla jsem mu do postele a byla jsem kantáre. Probudila jsem se s totálním bolehlavem a vědomím, že mám směnu na hostelu a musím makat. V noční košili jsem vyšla na terasu a tam hned narazila na Tiaga a Lizzy. Byla jsem asi ještě opilá a Tiago hned zvolal, že to je ulička hanby. No zjistila jsem, že si na mě asi dělal tak trochu zálusk a Arthurova přítomnost ho asi moc nepotěšila. Když pak musel převlíkat peřiny v pokoji, kde jsme spali, kousavě se mě zeptal, jak jsme si užili postel.

Úklid ten den byl totální peklo. Každý ohnutí mě způsobilo strašnou bolest hlavy, při mytí záchodových mís jsem nebyla daleko od toho, aby hodila šavli, ale věděla jsem, že zvracet prostě nesmím. Bože. Vsadila bych na to, že jsem měla nejhorší kocovinu ze všech. Když jsem se blížila ke konci úklidu a viděla světlo na konci tunelu, požádala mě Lizzy, abych šla pomoct ještě s povlíkáním postelí. Utrpenííí. Musí se nechat ale, že pohyb asi prostě pomáhá. Pak jsem si dala jídlo, sprchu, hodinkový odpočinek a bylo mi lépe. 

Tenhle rok bude o mně 

14.3.

Dneska jsem byla zase v práci a musím říct, že to bylo docela utrpení. Když běhám po kavárně a mám co dělat, tak je to v pohodě, ale když musím stát na kase a brát objednávky, tak je to mazec. Já těm lidem prostě vůbec nerozumím. Byla jsem tam asi 6 hodin, takže jsem toho moc nevydělala a hodně času jsem se cítila jako idiot. Docela jsem záviděla týpkovi, co myl nádobí :D

Včera jsem hulila už odpoledne, protože jsem se potřebovala uvolnit ,a pak jsem prostě jen ležela s hlavou na Arthurovi a užívala jsem si lidské teplo a klid. A ticho. Mám ho radši, když nemluví :D  Když večer odcházel, měla jsem skoro dojem, že mi bude chybět až odjede. Díky bohu se to rychle uklidnilo. Sešli jsme se další den po práci a po chvíli jsem ho už měla zase plný zuby. Osobně si myslím, že se do mě trochu zamiloval, ale já zamilovaná nejsem určitě a rozhodně to není typ člověka, se kterým bych chtěla být ve vztahu. A už jsem řekla. Tenhle rok bude o mě. Navíc si nejsem jistá, jestli jsem už zpracovala to všechno, co se událo s Matym. A já se teď vážně bojím. Bojím se pustit si někoho k tělu.

Jinak je to takový mix pocitů. Je to někdy hodně těžký. Celý dny se soustředit na angličtinu, přízvuky, někdy se cítím vážně ztracená a potřebuju prostě trochu klidu a jen vydechnout, ale všechno to určitě stojí za to. Neměnila bych. Štěstí je vnitřní pocit a já si ho budu tvořit!

Štěstí je vnitřní pocit  

16.3.

Uf. To byla teda smršť. Dneska Arthur konečně odjel. Proč konečně? Protože na jednu stranu to bylo super, ale taky mi chyběl můj čas. Potřebuju to tady zažít sama. Taky se cítím dost vnitřně zlomená po posledním vztahu a nemám sílu ani energii si to nějak víc komplikovat. A dokud to takhle budu cítit, hodlám si to uchovat. Na jeho otázky, kdy se zase uvidíme jsem řekla, že nevím a nechci nic plánovat. Ujasnili jsme si to hned na začátku a u mě se to nezměnilo. On ale předtím říkal mým spolubydlícím, že asi přijede na moje narozeniny za 14 dní, takže tuhle odpověď asi nečekal.

Ač se teď o mě pokouší nějaká nemoc a mám asi pěkně podělanou imunitu kvůli tomu debilnímu prášku, tak se jinak cítím poměrně sebejistě a dobře sama se sebou. Chci pokračovat se sebeláskou, chtěla bych zmírnit stres, který mám například z práce a chci se zase věnovat pozitivnímu myšlení. Věřím, že tohle všechno funguje. Věřím, že štěstí je vnitřní pocit a budu to zkoumat do té doby než tomu přijdu na kloub!

Je to debil :D 

24.3.

Arthur odjel. A pak mě zase vytočil tím, co psal. Napsala jsem mu poměrně upřímnou zprávu o tom, jak by bylo krásný, kdyby byl sám sebou a pořád něco nepředstíral a taky, aby už nechal těch debilních keců, kterými mě uráží. A jediný, co mi až další den napsal bylo: "Doufám, že se dnes cítíš lépe." Čímž celou mojí konverzaci zametl pod stůl. No tak fajn.. Ať si třeba políbí prdel.

Čím víc se blížil odjezd Gregora, mého spolubydlícího ze Skotska, tím smutnější to bylo. Toho člověka jsem si úplně zamilovala. Je mu 20, teda dneska má narozeniny, takže už 21 :D A celý den jen tak seděl a nic nedělal :D Byl tedy skoro vždycky doma, když jsem přišla a na jednu stranu se zdál jako takový mladý pako, ale na druhou stranu to je tak laskavý a starostlivý člověk. Vždycky se mě ptal, jestli jsem v pořádku, jak se cítím, omlouval se, že šel spát pozdě nebo že chrápal :D A samozřejmě, že mi začal říkat mami :D Pro mě to byl takovej bráška. Předposlední noc jsme spolu seděli a dlouho kecali. On si prostě na nic nehraje, to se mi na něm líbí. Je sice línej jako prase a jeho životní styl ho zničí, pokud něco nezmění :D Ale to je na něm. On si na to přijde. Když odjel, snažila jsem se nebrečet, ale to nešlo. Taky ale nešlo dlouho brečet, protože pak jsme musely s Lizzy převlíknout 45 postelí :D Jsem ráda, že tu holku tady mám, i když na první dojem bych nikdy neřekla, že zrovna my dvě budeme kamarádky.

Dneska se cítím po delší době trochu lépe, ale narovinu poslední dny stály za vyliž prdel, takže dnešek je výjimka. Cítím se neustále neskutečně unavená, stále tak nějak nemocná, protože mám rýmu a často mě bolí hlava a taky mám neskutečný chutě na čokoládu a vůbec prostě na jídlo celkově. A samozřejmě vím, že i kdybych byla nedej bože těhotná, tak by se to neprojevilo takhle brzy a tak se jen modlím, ať je to z toho Postinoru! A i tak to stojí za prd! Rozhodilo mi to fungování těla a cítím se hrozně. Za tyhle nervy to opravdu nestálo. Musím počkat ještě tak týden, jestli to dostanu a raději si udělat test. To by byl největší průser na celým širým světě. Nehledě na to, že Arthur je fakt blb a už spolu ani nemluvíme. Odmítla jsem dál tolerovat ty jeho "srandy" a on kritiku moc nezvládá. Všechny ty momenty, kdy jsem si myslela, že je debil, ale pak to něčím vyrovnal, teď vypluly na povrch. Je to debil :D

Tenhle týden jsem začala dělat v té restauraci, kde jsem byla úplně prvně na zkoušku. Rozhodla jsem se je prostě znovu kontaktovat, protože potřebuju vydělat víc peněz. No a teď padám na hubu. čtyřikrát týdně dopoledne uklízím, třikrát týdně od rána kavárna a teď ještě třikrát týdně odpolední šichta v restauraci. Ve středu jsem tam byla přes 8 hodin, skončila jsem po půlnoci, žádná pauza, žádný jídlo a je to dost stresující. No uvidíme, jestli se to trochu nezlepší. 

V kavárně se už totiž cítím mnohem lépe. Už znám lépe sortiment, více lidem rozumím a minule jsem takhle jela x hodin bez zastavení. Dělám tam ale i nádobí a běhám, prostě všechno, co je potřeba. Zrovna nějaký den potom, co jsem říkala, že jsem záviděla klukovi v kuchyni, co myje nádobí, jsem to dělala já a taková prdel to nebyla. Jsem si pak říkala "Bacha na to, co si přeješ" :D Tohle je zrovna to období, kdy si úplně nevýskám. No, chci to vydržet ještě tak měsíc a pak bych se ráda pohnula někam jinam. Ale musím vymyslet kam, jak, a jestli s někým nebo sama. S Valerií jsme pořád v kontaktu a mluvíme o variantě pokračovat spolu, a také Lizzy začala mluvit o tom, že bychom mohly vyrazit spolu. Tak uvidíme.

Chvíli jsem zpanikařila, jestli tu vlastně ten rok vydržím. Protože tohle jsou těžce vydělané peníze a moc jich není. A už máme podzim a teď to vlastně x měsíců nebude moc o cestování. Ale motivace je vydržet do jara/léta, abych pak mohla v krásném počasí procestovat jižní ostrov. Bez toho pryč nejedu :D Snad se to všechno zase nějak vyvrbí. Doufám. 

I takhle to někdy vypadá, když chci odpočívat, ležím v posteli, ale přede mnou se děje toto :D

Hlavně, ať jsem zase v pohodě 

30.3.

Moje energie je zpátky. Díky bohu. Už jsem byla zase i běhat. Chutě mě teda ještě úplně nepřešly a asi jsem za ty tři týdny nabrala, co jsem předtím shodila, ale to nevadí :D Hlavně, ať jsem zase v pohodě. Ten prášek byl pro moje tělo neskutečnej hnus. Teď už jen čekám na menstruaci s takovým natěšením, jak asi ještě nikdy :D

Taky vyhledávám nějaký čas sama pro sebe, protože to prostě potřebuju. Jsme nakonec super parta, ale někdy je toho moc :D Místo Gregora máme novou spolubydlící Mishell z Irska a ta je taky moc fajn. Klasicky je tu stále náš pár z Anglie – Charlie a Charlotte, ale nějak to mezi nimi skřípe :/ To je mi moc líto.

Prostě jsem se k té třicítce problila

5.4.

Pořád jsem to nedostala a poměrně dost vyšiluju. V neděli jsem se už úplně hroutila a brečela, a tak jsem si běžela pro těhotenský test, který byl díky bohu negativní. Pořád to ale asi není stoprocentní odpověď. Pravděpodobně to mám spíš rozházené z toho prášku. Ale co když ne? Asi mi z nervů exploduje hlava. Taky jsem zjistila, že Arthur si mě smazal na sociálních sítích. Takže nejen, že se za celou dobu nezeptal, jak jsem na tom, ale ještě si mě prostě smazal. Já mám na idioty opravdu štěstí. Ale abych byla férová, tady jsem trochu tušila, že je to blb, jenže jsem bohužel netušila, že si pak budu tímhle procházet. Tohle nechceš zažívat doma, natož na druhý straně světa. Ale co tím chci říct je to, že cestování je úžasná a krásná věc, ale člověk nemůže cestovat pořád. A pak když se zastaví a začne žít "normální život" ala chodit do práce a čelit svým démonům, je vlastně úplně jedno, kde je. Dostávám od známých zprávy typu "Jak se mám, jak je to určitě skvělý atd. Že na fotkách vypadám moc spokojeně". No nelituju ani na vteřinu a skvělý je to často. Nejvíc, když jsem v přírodě nebo prostě, když děláme kraviny se spolubydlícími, nebo když cítím tu svobodu, nebo když cítím, jak jsem na sebe pyšná. Ale v zásadě už tu řeším problémy běžného života. A před tímhle člověk nikam neuteče. A sociální sítě to neukážou, ale když mám možnost o tom tady psát, tak to napíšu. Já se tím netajím. A jsem tady, abych si to všechno více srovnala v hlavě.

Taky jsem oslavila svých 30. Strašák s tímhle číslem se konečně dostavil. Se spolubydlícími, kteří jsou teď pro mě jako rodina, jsme jeli do hot pools a já jsem pak připravila občerstvení a popíjeli jsme. Bylo to fajn, ale znáš ty party, kdy se jakoby "musíš" bavit, protože je to k nějaké příležitosti? No, už jsem se tu bavila i víc. Ve vzduchu byly cítit problémy našeho páru, Mishell pak musela jít pracovat a já jsem se tedy snažila opít :D Vyrazili jsme pak do klubu, kde jsme pařili s Lizzy a Tiagem a ještě jsem tam potkala kolegy z restaurace, kteří jsou moc fajn. Jediný, komu se opravdu podařilo opít byla Lizzy a tak jsme jí táhli domů. Spali jsme všichni tři jako hezký sandwich u Tiaga v posteli. Oni dva spolu v poslední době tráví hodně času. Já se někdy připojím, ale nepotřebuji být s někým 24/7.

Na to, že jsem se moc neopila, jsem měla jednu z nejhorších kocovin na světě. Navíc jsem musela uklízet. Vyluxovala jsem pár pokojů a začala jsem zvracet a měla jsem takový bolehlav, že to nešlo. Zlatá Charlotte za mě dokončila úklid, protože já prostě nemohla. Bylo mi strašně. A v hlavě jsem měla zase tu myšlenku. Pořád jsem to nedostala a navíc mi je takhle blbě, i když jsem se zase tolik neopila. Proč? A tak jsem pěkně brečela.

A najednou mi bylo taky líto, že jsou moje narozeniny tak bezvýznamný a tak daleko od domova a přátel. Minulý rok se slavila třicítka na mnoha frontách a byly to důležité události mých kamarádek. Já jsem celou dobu tvrdila, že před narozeninami zdrhám a nechci to slavit, ale ve výsledku mi bylo strašně líto, že jsem neobdržela nějaké hezké video nebo něco osobního, co se dá vytvořit na dálku, abych cítila, že na mě taky někdo myslí. Hromadně mi zavolaly, což bylo zlaté, ale já z toho byla stejně nějaká smutná. Málokdo si umí představit, jaké to je na druhé straně světa bez všech blízkých osob, které mi moc chybí. Proto mě totálně rozsekalo a rozbrečelo opilé video mojí rodiny z Kytínské zábavy, kde mi přála k narozeninám kapela, která mi taky zahrála písničku a všichni tam tancovali. To mě fakt dojalo.

Původně jsem si plánovala, jak si v neděli na svoje narozeniny sednu někam sama do restaurace, udělám si hezký den a popřemýšlím si o životě, ale tohle se opravdu nestalo. A možná díky bohu. Prostě jsem se k tomu problila a najednou mi už 30 bylo a co s tím, že? :D Nic. Tak to ani nebylo nijak sentimentální, jak jsem čekala.
Přece jenom jsem si ale jedno takové souhrnné přiznání napsala. To bych nebyla já, že jo. Napsala jsem si pocity, za které jsem se vždycky asi styděla, ale rozhodla jsem se to pustit ven. Takže...

Minulý rok jsem vyhořela. Myslela jsem si, že jsem zklamala. Sebe i okolí. Vždycky jsem chtěla rodinu. Úžasného partnera a dítě. Děti. A bohužel jsem si kdysi v hlavě nastavila, že tohle všechno musí být do třiceti. Nebo už na to mít aspoň našlápnuto. A pak se mi to loni všechno sesypalo jako domeček z karet. Rozhodla jsem se totiž přestat tahat ten provaz, který jsem táhla vlastně sama. A díky bohu, že jsem to udělala, protože jsem se zklamala natolik, že mě to ještě někdy do dnes dohání ve snech. Padla jsem hodně dolů a pěkně se v tom plácala. Necítila jsem se ve svém každodenním životě šťastná a hlavně živá. Záviděla jsem životy všem okolo a měla jsem pocit ublížení a křivdy. Proč jim to vychází a mně ne? Co dělám špatně? Politovala jsem se, ale stačilo. Přišla jsem o nějaká přátelství, přestala jsem se snažit všem vyhovět a začala jsem zase poslouchat svůj vnitřní hlas, svojí intuici. A pak, když jsem se začínala zvedat, jsem na sobě začala makat. Psychicky. Na svých hranicích, hodnotách, sebelásce (ať už to zní dneska jako klišé). Protože, kdo mě má mít rád víc než já sama sebe? Proč se mi to v životě vrací jako boomerang? A tak jsem se rozhodla, že to vezmu jinou cestou. Cestou přes Zéland, kam se pojedu zamilovat především sama do sebe ❤️
Sice nemám ve třiceti to, co jsem si původně přála, ale nečekaně zažívám krásné věci, mám nové zážitky a konečně začínám cítit, že já si to k té své vysněné rodině vezmu oklikou. Že je snad ještě čas a mužů si zatím užívat, když to ještě nepřišlo. A že je lepší cestovat a pracovat na sobě než sedět na zadku a zoufat. A nebudu se tajit tím, co je ve společnosti tabu. Že nám některým holkám v tohle věku přijde, že nám ujel vlak. Že holky doma s dětmi závidí někdy mně a já zase jim. Ale věřím, že každý má svoji cestu a ta moje vede třeba přes nádherné pláže a noční oblohy. Ale taky hodně tvrdé práce a ne vždy lehké situace. Utekla jsem před svými narozeninami na druhou stranu světa, protože mi přišlo, že nemám co slavit, ale už si to nemyslím! Doufám a snad i věřím, že všechno je, jak má být, i když je to někdy pěkná fuška.

A já měla zase po dlouhé době TEN pocit!  

6.4.

Okolo mých narozenin mi došlo, že mezi Tiagem a Lizzy se něco změnilo. Že tam jde asi o něco víc. Jim jsem to moc přála. Už ne tolik sobě, protože jsem tím začala přicházet o dva dobré kamarády. Narovinu jsme si o tom ale všichni pokecali, oni mě ujistili, že jsem stále vítaná s nimi trávit čas a Tiago mi řekl, že dal Lizzy "volno", aby také mohla trávit čas se svou kamarádkou. Hezké, i když ne tak docela...

Lizzy chtěla jít na horu Tauhara, kde jsem byla už s Valerií a Sofií, a tak aby to bylo trochu jiné jsem navrhla, že tam půjdeme na západ slunce. Zabalily jsme pivo, svačinu a těšily se na pohodičku. Celý den bylo krásně a proto mě nenapadlo kouknout na předpověď, natož si vzít bundu proti dešti. Řekla bych, že když zapomeneš, že seš na Novém Zélandu, Zéland se ti sám připomene. Když jsme byly těsně před vrcholem, obloha se začala černat a začalo šíleně pršet. Ksakru. A je po výhledech. A ještě nám je zima jak blázen.

Když jsme se ale konečně dostaly úplně nahoru, nestačila jsem zírat. Takovou duhu jsem nikdy neviděla. To byla taková nádhera. To bylo úplně mega a boží!!! A já měla zase po dlouhé době TEN pocit! Najednou mi bylo úplně jedno, že jsem mokrá a je mi zima. Pro tohle stojí za to žít! 

Cestou dolu jsme měly štěstí a ještě jsme viděly glomworms, což jsou takový svítící červíci. Nádhera! Jak málo někdy stačí ke štěstí.

Další den jsme si zaplatily plavbu na lodi ke skalním rytinám Maorů. Počasí vyšlo nádherně a tak jsme se vyhřívaly a užívaly si krásné výhledy. Pak jsme ještě dlouho seděly, různě diskutovaly a začaly společně plánovat náš odjezd z Taupa. Sice jsme každá hodně jiná, ale známe se a můžeme spolu alespoň chvíli pocestovat. Ujistila mě, že Tiaga tady prostě zanechá, protože tenhle rok má být o ní. No, heleme se. To je nás víc. 

A zase jsem na sebe tvrdá

11.4.

Zase jsem zapomněla myslet na sebe. Poslouchat svojí duši i tělo. Přehnala jsem to s prací a začaly mě bolet záda. Jako hodně. Ale já přece zvládnu dvě směny během jednoho dne. Já přece zvládnu tahat bedny s nádobím, stoly, běhat po place a prostě se nezastavit. Já přece všechno zvládnu a navíc potřebuju peníze. A najednou se divím, když už mě nedrží ani psychická stránka. Řvu jak kráva, záda mě bolí neskutečně a už mi to střílí i do levé ruky. Chybí mi můj prostor, moc se vybrečet sama jinde než ve sprše a zároveň si někdy přijdu vlastně strašně sama. Navíc je tam pořád ten strašák toho, že jsem to stále nedostala. Prostě stres. Takovej ten vleklej a neviditelnej. A pak když konečně v 11 večer odcházím z práce, volají mi naši, že náš milovaný Akim odchází. Brečí. Já brečím. Cítím se naprosto vyčerpaná. A najednou mi dochází, že jsem vlastně na druhé straně světa, úplně sama a chybí mi rodina a domov. A že to kurva není všechno jednoduchý.

Speciální joint 

V dalších dnech se tedy chytám příležitosti hulit "speciálního jointa", i přesto, že už mám v sobě půlku lahve červeného vína, kterou jsem si otevřela, aby mi alespoň trochu ulevila od bolesti zad a ruky. Speciální je prej jenom proto, že je to kvalitní tráva. No, po pár šlucích mě speciálně vyhoupne do jiného světa :D Nejdřív začínám panikařit, protože nesnáším, když nad sebou ztrácím kontrolu a začínám si vyčítat kombinaci vína a trávy, ale pak si mě vezme Tiago k sobě do pokoje, sedne si naproti mě a hezky si se mnou povídá, aby mě uklidnil. Protože je nám zima, lehneme si každý na jednu stranu postele a já se snažím zklidnit dech a vyčkávám, až přijde Lizzy která šla do sprchy, aby mě objala. Mám chuť někoho obejmout a dřív bych se normálně přitulila k Tiagovi, jenže teď už mi to přijde nemístný, když spolu něco mají. Sleduju z postele barevná světýlka, která mění barvy a jsem z toho nadšená. Začínám mít zvláštní pocit, že v tom jointu nemohla být jenom tráva. Po chvíli Tiago začne různě mňoukat a dělat divný kočičí zvuky a hladí chlupatou deku. Já vůbec netuším, jestli si ze mě dělá prdel nebo ne. Po chvíli mi řekne, že slyší, co se děje i v druhém pokoji a že jeho vnímání je strašně silný. Po chvíli mám úplně stejnej pocit. Slyším jasně a zřetelně vedle sebe, co se děje někde na druhé straně. Říkám si jenom, že je to hustý. Po asi hodinové sprše Lizzy zůstane v druhém pokoji, kde se ostatní koukají na film a já prostě nedokážu vstát :D Jsem jenom já a světýlka. Někdy ve tři ráno se probudím a konečně se zvedám a jdu k sobě do postele a říkám si "No co tohle ty vole bylo :D".

Druhý den se snažím říct ostatním, že to nebyla určitě jenom tráva. Holky mi tvrdí, že rozhodně jo a byly jenom normálně zhulený. Lizzy mi dává za pravdu, že tohle byl fakt mazec a Tiago vysvětluje, že měl pocit, že má kočičku a mě viděl jako chobotnici. No potěš koště :D Normálně měl halucinace.  

Neschopenka 

22.4.

A tak jsem skončila s neschopenkou na dva týdny. Diagnóza – vymknutí ramene. Já si myslím, že to byl spíš skřípnutý nerv v zádech, se kterým jsem si pak dodělala rameno. První dny mi s bolestí pomáhaly pěkně silné prášky. Vždycky mě to trochu sjelo a byla to strašná úleva. Hodně mi pomohly fyzioterapie a především akupunktura. To, že jsem byla "omluvena" ze dvou prací díky neschopence byla jedna věc, ale na hostelu bydlím za úklid, tak jsem netušila, jak to udělám. Snažila jsem se navrhnout, že budu jednou rukou uklízet třeba koupelny, což jsem si říkala, že bych mohla zvládnout a byla jsem docela dojatá, když majitel Fin prohlásil, že to určitě ne, že si potřebuju odpočinout a že nebudu dělat nic. Cítila jsem se hrozně provinile a tak jsem si pak na sebe vzala noční služby, kdy člověk večer uklidí kuchyň, pozamyká a pak je celou noc na telefonu, kdyby někdo něco potřeboval. I tak mi první dny s úklidem kuchyně pomáhala Lizzy s Tiagem. Mám štěstí, že je mám. Sice jsem jak dobrej křen, ale což no. Evidentně je to moje prokletí, protože Valeria, se kterou jsme chtěly dál cestovat si našla taky chlapce a přijeli mě navštívit. Taky jsou na mě hodní :D Já jsem si ale tak nějak uvědomila, že mi tady chybí parťák, spřízněná duše. Šla jsem do toho natvrdo sama, ale čím déle tady jsem a čím více vidím lidi okolo, není špatné to tady s někým sdílet. Taková dobrá nezadaná kámoška by se hodila :D 

Nevím, jak dál 

1.5.

Musím říct, že ty dva týdny volna jsem si opravdu užila. Nebo jsem je spíš využila. Ono z třech prací dělat najednou jen jednu odlehčenou, je sakra rozdíl. Hned jak mi začalo být trochu lépe, tak jsem  zase začala dělat věci, na které jsem v poslední době neměla čas. Procházky, psaní myšlenek, poslouchání podcastů, čtení... Hodně času o samotě, ale vůbec mi to nevadilo. Co mi ale došlo je to, že jsem tady pořád tak trochu zaseklá a nevím, jak dál. Na jednu stranu se chci strašně moc někam přesunout, ale na druhou stranu je těžké řešit logistiku a navíc mám vlastně strach. Protože to bude úplný začátek. A tady se přece jenom cítím trochu jako doma. A mám tu kolem sebe lidi, na které se mohu obrátit. I když se to teď všechno nějak mění. Tiago s Lizzy už se mnou vlastně skoro nemluví. Oni teda nemluví s nikým. Lizzy se přestěhovala k němu do pokoje a jsou tam zavření 24/7. Neustále i ruší směny v její práci. Všichni si tady myslíme, že už to začíná být divný. Během předešlých týdnů odjel nejdříve Charlie a pak i Charlotte. Nakonec se rozešli. Místo toho mám v pokoji Lauru z Británie a Pata z Ameriky. Poznali se na cestách a jsou teď hodně dobří kamarádi. Zase se někdy cítím navíc :D Nakonec je to s nimi fajn, i když dostat se pod kůži Lauře, je sakra těžký, a na začátku se družit opravdu nechtěla. Každopádně dobré časy tady už prostě byly. Cítím, že je čas se posunout. Lizzy už dávno našla tisíc výmluv, proč se mnou nemůže pokračovat a kromě toho, že se na mě jako na kamarádku vykašlala, což mě samozřejmě mrzí, se na to ale dívám z pohledu o 10 let starší holky a je mi jí líto. Vím, že jednou bude litovat, že strávila tolik času na Novém Zélandu v jednom pokoji s jedním člověkem a došla jsem k tomu, že Tiago je manipulátor jako blázen. Je o 12 let starší, měl by mít rozum, ale místo toho začal dělat strategické kroky, když jsme s Lizzy začaly probírat náš odjezd. Přesně v tu dobu začaly květiny, večeře, snídaně do postele, výlety a bůh ví co ještě. No jasně, že se pak té holce nechce odjet. On neumí být sám a předtím to bylo milion kamarádek, teď je to jedna holka, kterou si k sobě připoutal a podle mě jí jen tak nehodlá pustit. Ale to už není můj problém. Svých problémů mám až až, ale konečně jsem to dostala, tak o jeden méně :)

Začíná se to hýbat 

11.5.

Tak se to konečně začíná hýbat. Došlo mi, že tentokrát mě asi žádná náhoda nikam neposune a i když jsem tu zůstala mnohem déle než jsem plánovala, nevadí. Musela jsem si uvědomit, že jsem nejela na Nový Zéland pro to, abych seděla v bezpečí a nic neriskovala. Tenhle rok má být o tom jít do věcí po hlavě. A i když jsou změny děsivé, kor když je na to člověk sám, jdu do toho.

Protože mě už před odjezdem lákalo strávit nějaký čas s místními lidmi, odjíždím příští týden na menší farmu, kde budu za ubytování a stravu pomáhat s nějakou prací. Základem pro mě bylo jet někam, kde to není jenom o tom, že tě potřebují na práci, ale taky o tom, něco spolu zažít a něco si předat. Snad to bude dobrá volba, ale tihle lidé mají hafo dobrých hodnocení, oslovili mě sami a chtějí si to se mnou užít. Tak uvidíme. Ale když to nezkusím, nikdy nezjistím.... To je asi moje nové osobní motto spojené se všemi změnami za poslední měsíce.

V rámci rozhodování co a jak dál jsem málem koupila auto, i přes to, že mám hrůzu z řízení a zkušební jízdu za mě udělal spolubydlící, ale nakonec jsem se nedokázala rozhodnout. Někde v hlavě ale tuším, že to v následujících měsících přijde. Chci být více nezávislá a tu svobodu dostat na vyšší úroveň.
Samozřejmě jsem předtím sháněla někoho na menší "mezi cestování", ale bohužel. Když už jsem si všechno zařídila, ozvala se mi jedna holčina, která má stejné plány, jako jsem měla já, ale je to s křížkem po funuse. No nedá se svítit. Tentokrát se na mě štěstí neusmálo.
Potom asi plánuji jet do hlavního města Wellington, kde bych si našla zase práci. Ale u mě slovo "plánuji" znamená, že se všechno může v minutě otočit. Ještě pořád jsem vystavena volbě, že bych mohla jet na kratší road trip pro jižním ostrově a možná dělat au-pair na 6 týdnů v městečku, kde jsou lyžařská střediska. Ale...No tisíc ale :D Prostě jde o to, že jsem nějaký ten týden zpět potkala kluka se kterým jsem se cítila, jak kdybych ho znala odjakživa. Každý den v hostelu potkávám plno lidí, skoro každý den si s někým cizím na chvíli popovídám, někoho poznám.. S tímhle klukem jsme si začali povídat a pak jsem zjistila, že uběhlo šest hodin. Nesmyl prostě :D Druhý den jsme ještě jeli na krátký výlet než odjížděl pryč s nabídkou, ať se ozvu na to cestování. Musím uznat, že jsem si pak docela létala na obláčku, což mě zároveň strašně děsilo, ale pak se zachoval v něčem divně a já ho v hlavě vypla. Než všechno zase vysvětlil a moje uvažování o tomhle výletu obnovil. V zásadě jde ale o to, že já nechci zimu strávit u lyžařských středisek a hlavně nechci svoje plány a představy podřizovat nějakému klukovi. To bylo snad řečeno už stokrát, že kvůli tomu tady nejsem :D Takže asi pojedu do hlavního města. Tečka.

Poslední dny v Taupo

19.5.

Poslední dny v Taupo se opravdu povedly. Znovu sem přijelo pár lidí, které jsem poznala cca dva týdny zpátky, seznámila jsem se se super holkou Rosie z Anglie a po dlouhé době jsem strávila opravdu několik společenských dní. Byla jsem s klukama z Německa a se Zoharem z Izraele na výletě v Národním parku Tongariro, což byl pro mě velmi spontánní nápad, kdy jsem u snídaně slyšela, jak se kluci domlouvají a měla jsem volný den, tak jsem se prostě připojila. 

V úterý jsem se domlouvala s mým kolegou Gersonem z práce, že půjdeme do hospody na hospodský kvíz a nakonec nás byla šílená banda a byla to strašná sranda. Trochu jsem se opila a pak jsme tancovali :D Ale druhý den jsem měla poslední den v kavárně, tak jsem se díky bohu udržela relativně na uzdě :D 

Poslední den v práci za mnou přišel můj oblíbený pár staroušků, se kterými jsem se vždycky moc ráda povídala a přinesli mi zabalenou bonboniéru. No normálně jsem pak musela jít ven, protože padly slzy dojetí. Samozřejmě mi to nedalo a den na to jsem jim tam ještě nechala dopis s magnetkou z Prahy. Vezla jsem dvě pro speciální lidi. A oni speciální byli. 

A pak už jsem jen musela sbalit maringotku a další věci. Poslední den jsme šli ještě na večeři. Člověk by se asi očekávál, že to bude s lidmi, se kterými jsem tam strávila nejvíce času, ale vůbec. Byli to lidi se kterými jsem strávila poslední super dny. Pro Tiaga a Lizzy jsem už dávno byla cizí člověk. Víceméně trávili veškerý čas společně v pokoji, Lizzy už se s nikým jiným nebavila a Tiago mě prostě ignoroval. Došlo mi, že se z toho "super kluka"vyklubal pěknej manipulátor a magor, kterej prostě pomalu, ale jistě, Lizzy odřízl od jiných lidí. A kdykoli jsem jí potkala, nutno říct, že šťastně moc nevypadala. Majitel Finn mi taky řekl, že v půlce června spolu odjíždí do Portugalska a že je za to rád, protože se pořád jen oblizují na recepci, což samozřejmě pro přicházející hosty nevypadá nejlépe. Koukala jsem blázen. Bylo mi tý holky tak strašně líto. Rozhodla se udělat velkej krok, měla ohledně Zélandu strašně plánů a všechno to šlo do prdele kvůli klukovi, který měl v Taupo ohledně holek ne moc dobrou pověst, co jsem se pak dozvěděla. Na oko jsem sice žertovala, že si jí odveze do Portugalska a zamkne pod zámek, ale uvnitř sebe mi to zase tak nereálné nepřišlo a přišlo mi to vážně líto. Jemu je 34, jí je 20 a je to její první pořádný kluk a tohle mi nepřišlo správné. Rozhodla jsem se rozloučit alespoň s ní a dát jí najevo, že kdyby někdy něco, jsem tu pro ní. To je asi tak všechno, co jsem pro to mohla udělat. Můj ochranitelský pud jsem si tedy zastrčila zase hluboko do prd*le :D a popřála jí hodně štěstí. Snad jednou nebude litovat.

Je a není

20.5.

Tak je to tady. Po třech měsících opouštím Taupo. Zrovna jsem se nalodila do autobusu. Řidič se mě zeptal, kam jedu a když jsem odpověděla, vyvalil na mě oči a řekl: "Co tam k čertu jedeš dělat? Vždyť tam nic není" :D No, já mám vždycky svojí cestu. Je a není. Je tam rodina, se kterou teď strávím několik dní. Mám víc věcí než na začátku a je to mazec. Rosie mě hodila na zastávku. Moc doufám, že se ještě potkáme. Za celé ráno, kdy jsem se se všemi loučila jsem neuronila ani slzu, ale možná to ještě přijde po cestě. Jedu vstříc novému dobrodružství a nemám ani páru, co mě čeká. Je to takový další začátek, až na to, že už se cítím sebevědoměji než když jsem přijela. Na jednu stranu je mi smutno z toho, že odjíždím, ale jsem si víc než jistá, že dělám dobře a že bylo na čase.

Už jsem zase buran 

25.5.

Už po cestě sem mi došlo, že o těch lidech vlastně nic moc nevím a udělala jsem si jen nějakou zběžnou představu z online recenzí ostatních lidí. Ta představa byla trochu mylná ohledně malé farmy například :D No, ale od začátku. Vystoupila jsem jako jediná v prdeli zvané Waiuro, kde na mě v autě čekal sympatický pán Geoff o něco starší než můj táta bych řekla. Když jsem viděla, jak strká batohy dozadu k různým olejům, jen jsem se pomodlila, aby se mi něco nevylilo na věci. Přece jenom jsem teď nějaký měsíc byla městská holka :D Po cestě, která trvala asi 20 minut jsem se dozvěděla, že mnoho těch pastvin, které míjíme obhospodařují právě oni a jedná se o opravdu hodně ovcí a krav. Chvíli po příjezdu jsme vyměnili auto a sedli jsme do dost pěkného sporťáka Maloo a vydali se do Ohakune na rugby. No v zásadě kytínský fotbal :D Hráli hrozně, prodával se tam párek a všichni se tam znali. Pro mě ale zážitek. První rugby naživo. 

I když jsem se nabalila, tak mi byla pěkná kosa, protože foukalo a každou chvíli pršelo. To, že jsem se začala cítit dva dny před odjezdem pěkně nachcípaně jsem se snažila ignorovat. Po příjezdu jsem poznala i paní domu Sheryl, které moc nerozumím :D Její přízvuk je fakt šílený a jako správná kiwačka říká místo e, i. Po čtyřech měsících jsem se nastěhovala do pokoje, kde jsem konečně sama, ale v pokoji byla taková zima, že bych se radši vrátila do zaprděného sdíleného pokoje :D První den jsem pomáhala navozit dříví, nějaký úklid doma a to bylo tak nějak všechno. Odpoledne jsem si vzala jednoho z 8 pasteveckých psů na procházku. Tuhle fenku předtím někde mlátili, tak je hodně vystrašená a nedůvěřivá, ale pořád jsem na ní mluvila a tak se nakonec docela zklidnila. Krom těchto psů je tu zvlášť ještě zavřené štěně, které bude jednou také běhat po pastvinách, potom pes domácí, kočka no a celkově se starají asi o 450 krav a 7000 ovcí. Takže moje představa o malé farmě byla dost mylná :D

Další den jsem se vzbudila úplně zahuhňaná, takže mi rovnou řekli, ať koukám odpočívat, i když jsem se je snažila přesvědčit, jak jsem hrozně v pohodě. Nevěřili mi :D Načasování úplně na prd, protože zase tady bydlím a jím za výpomoc, a tak si nechceš přijet marodit do domu cizích lidí, že jo. Ležela jsem v obýváku, kde je nádherný výhled na horu Rupaehu a společnost mi dělal malý pejsek. Nejméně dvakrát jsem za ten den usnula, ale nic nepomáhá lépe než dostatek spánku. Na noc jsem je poprosila o přímotop do pokoje a před spaním jsem se modlila, aby mi druhý den bylo lépe.

Díky bohu mi druhý den o něco lépe bylo. Sheryl mi řekla, že mi stejně moc nevěří, ale já jsem je ujistila, že jsem ready pracovat. Za čtyřkolku jsme zavěsili vozejk, kam jsme dali pár psů a jeli jsme na pastviny. Bylo zapotřebí přesunout krávy z jedné pastviny do dřevěného ohradníku. Geoff mě vysadil na cestě, dal mi instrukce a společně se psy se snažili nahnat všechny krávy k cestě. Tam jsem stála já a nesměla jsem krávy pustit za sebe. Když byly všechny na cestě, začala jsem je hnát určeným směrem. Musím říct, že kravky docela věděly a tak to byla hračka. I přesto, že jsem se nejdřív dost bála, když jsem viděla, jak se na mě žene ta masa masa :D Pak se jim Geoff snažil jedné po druhé stříknout do huby takovou fialovou tekutinu, která slouží jednoduše řečeno k odčervení. To třeba už taková prdel nebyla. Já jsem jenom držela náčiní a fascinovaně čučela :D Všechno je tady pro mě zážitek. 

Odpoledne se za mnou stavil Gerson, můj kolega z kavárny a jeli jsme se podívat na západ slunce do lyžařského střediska. Ještě se nelyžuje, ale tak za měsíc už asi jo. Foukalo tam jako blázen, ale bylo to moc hezké. A taky jsem ho moc ráda viděla. Tentokrát se obávám, že to bylo možná opravdu naposledy. 

Kdo z koho 

26.5.

Ve středu jsem se tady poprvé trochu zapotila. Rukama jsem musela sbírat starou vlnu a plnit takové kádě. Vlna byla plná také hovínek, a tak jsem konečně poznala farmu více zblízka :D Ale nějak mi to nevadilo. Pak jsme rozháněli ovce na pastvách a kontrolovali, jestli některým kvůli dešťům nenavlhla vlna a nezůstaly ležet. Můžou být potom tak těžké, že už se ani nedokážou zvednout a pokud by ležely třeba na zádech, tak se můžou udusit. Potom jsme opravovali podlahu v halách pro ovce a to je vlastně všechno. Ráno jsem totiž měla nejdřív nějaké úkoly na baráku a tak odpoledne jsem si zase užívala s knížkou a výhledy. Večer jsem usmažila bramboráky a myslím, že se povedly. Jinak jídlo je tady moc dobré. Protože šetří každý dolar a obchody mají daleko, někdy se prostě otevřou špagety v konzervě nebo se udělá polívka do hrnečku, ale v zásadě se jí neustále maso, brambory a trochu nějaká zelenina. Jednoduché, ale moc dobré. A vzhledem k tomu, že já jsem si sama pro sebe moc maso nevařila, tak si to po dlouhé době docela užívám. A nejen to, Taky co jsme se rozdělili s Bejbynou, tak jsem si musela vařit tři měsíce sama a tak je hezké, když zase vaří někdo pro mě. Odpoledne jsem zase vzala dalšího psa na vycházku a večer jako vždy už před 10 do postele. Vždyť proč ne. Vstáváme každý den v 7 a já spím ráda. Topeníčko jsem si nenápadně zanechala v pokoji a každou noc si zatopím, hehe :D

Včera dopoledne jsem zase dostala za úkol úklid v domě. Měla jsem umýt stěny v koupelně. Teda "jedna stěna prej stačí". Plus nějaký další úkoly. No, už vzhledem k tomu, jak jsem jeden den marodila a protože se o mě moc dobře starají, pěkně jsem gruntovala celé dopoledne. Protože bylo nádherně, tak jsem odpoledne seděla na zahrádce, četla si a pak šla zase na procházku s dalším psem. Bože mě je tady tak hezky. Kor když je sluníčko. A necítím se tu vůbec sama. Právě naopak jsem se někdy mnohem častěji cítila sama mezi lidmi v civilizaci. Tady je příroda a zvířata. A to je to, co mě dělá šťastnou. S Geoffem taky něco pokecáme přes den, ale hodně času si tady hledím svého. A je to bááájo. V hlavě trochu přemýšlím, jestli nezůstat déle, protože už v úterý mě tu má nabrat ten chalan z Chile, se kterým se chci přemístit do Wellingtonu, ale nevím no. Přece jenom odvoz autem je super a navíc bych si tu pak zase mohla ještě víc zvyknout a známe to :D

Dneska byl zatím pracovně nejzajímavější den. Nejdřív jsme zase kontrolovali ovce. Jezdit v autě po pastvinách je fakt docela prča :D Já teda neřídím, ale zato Geoff se s tím moc nesere :D No a pak jsme potřebovali nahnat přibližně 2000 ovcí na třídění. Myslela jsem si, že to nahánění bude hračka, ale zase taková prdel to nebyla. Teda prdel to byla, ale chvílemi jsem se docela bála a taky mě několikrát pěkně převezly. Mrchy :D Měla jsem takové chrastítko chodila jsem po okrajích a hnala je kupředu. Když se to ale někde seklo, musela jsem se zase prorvat dopředu skrz ně a oni panikařily a skákaly a různě se rozbíhaly. Ke konci se na mě jedna fakt rozeběhla a skočila. Jen tak tak jsem uhla :D Přece jenom je jich kus a nerada bych si zážitek z farmy okořenila nějakou zlomeninou nebo tak. No naběhala jsem se jako blázen, ale dala jsem to a Geoff mi vysekl poklonu, že prý napoprvé dobrý. Snad nekecal :D 

Co vám lidi o dlouhodobém cestování neřeknou 

V zásadě se mi moc často nestýská. Tím nechci říct, že bych na nějaké lidi nemyslela každý den a nechyběli mi, ale není to takové úzkostlivé stýskání. Když si ale třeba pustím písničky, které mám spojené s rodinou, pak už je to horší. Je tedy vlastně lepší si tu domovinu tolik nepřipomínat, protože pak je to prostě těžký. A myslím si, že tohle dilema budu mít v sobě po celou dobu, co budu někde na cestách. Jsem ráda za to, že jsem odjela a cítím, že tady teď potřebuji být, ale někdy by byl člověk raději doma. S těmi svými. Tam ale kromě nich není nic jiného, co by mě teď lákalo. Člověk prostě nemůže mít všechno. A tyhle pocity nejsou jenom moje. Slyšela jsem je už od více lidí. Například ten Holanďan Twan, co pak pokračoval s Tomem do Wellingtonu, mi asi měsíc zpátky napsal, že odjíždí domů. Že už byl nějakou dobu na cestách, lidi se kolem něho pořád střídali a nenašel místo, kde by se cítil jako "doma" a uvědomil si, že už stačilo a rodina a kamarádi mu opravdu chybí. Tohle je myslím strašně důležité. Umět se rozhodovat podle srdce.

A ohledně mého rozhodování, zda odjet na tak dlouhou dobu na druhou stranu světa, i když jsem šílenej mamánek, nebylo vůbec jednoduchý. Na začátku to člověk před sebou vidí jako horu, kterou není možné zdolat. Tisíce překážek, problémů a strachů a tak se zdá jednoduší zůstat v tom svém komfortu. Asi půl roku před odjezdem za Zéland jsem chodila na psychoterapie. Původně proto, abych se po rozchodu úplně nepotopila, ale časem jsme to využily i k nějakému mému osobnímu posunu. Jedno setkání navrhla psychoterapeutka, že zkusíme sand therapy, což je metoda využívající jemný písek a figurky, které představují reálný svět. Většinou se to používá spíše na terapie s dětmi a byla jsem k tomu dost skeptická, ale řekla jsem si proč ne. Bylo to zvláštní, ale když jsem najednou na písku viděla ty dva tábory, které jsem postavila, došlo mi, jakým směrem bych se měla vydat.

Já jsem člověk, co se strašně špatně rozhoduje. Pod tlakem je to snad ještě horší a někdy mám až rozhodovací paralýzu. Jako dítě jsem taková asi úplně nebyla, nevím, kde se to zlomilo, ale určitě na to má také velký vliv globální svět plný nekonečně moc možností. Nedávno jsem četla jeden hezký článek o tom, že vlastně neexistuje špatný rozhodnutí. Jen tě každé rozhodnutí povede jinou cestou a věci se můžou vyvinout jinak, ale vzhledem k tomu, že stejně nikdy nezjistíme, jak by to bylo, kdybychom se rozhodli opačně, je dobrý svoje rozhodnutí přijmout a neohlížet se zpět. Myslím, že tahle myšlenka mi dodává alespoň trochu klidu. 
Neplatí to ale na jídlo :D Když si prostě špatně vybereš a nechutná ti to a ten vedle tebe má dobrý jídlo, tak tam seš prostě v loji :D Kdo mě zná, tak ví :D 

Ten pocit nezmizel

5.6.

Poslední dny na farmě jsem si plnými doušky užívala tu bezstarostnost a pohodu. Díky bohu bylo hezký počasí a tak jsem chodila na procházky nebo si prostě jen tak sedla někde do trávy a čučela na tu nádheru. Několikrát jsem ještě v hlavě obrátila myšlenku, jestli nezůstat déle, ale nakonec jsem došla k závěru, že ne. Těšila jsem se alespoň na jedno odpoledne s Nicolasem, který mě měl vézt do Wellingtonu, ale hlavně jsem věděla, že v podobnou dobu tam přijede i Rosie a tu jsem chtěla znovu vidět. Protože se mi úplně nechtělo odjíždět, obávala jsem se toho jaké bude zase loučení. Ale jaké by bylo. Prostě řekneš čau a jdeš. Nakonec jsem nebrečela ani když jsem odjížděla z Taupa. Asi se tady ze mě stává tvrďák :D Ono člověku nic jiného taky nezbývá.

Nico zase přijel mnohem později než jsme se domluvili, ale tak to jsem věděla předem, že to tak bude :D Navíc jel od severu asi 4 hodiny a pak jsme před sebou ještě skoro 4 hodiny v autě měli. Mně to přišlo trochu na sílu a původně jsem se ho ptala, jestli to nechce ještě nějak rozkouskovat tu cestu, ale on má prostě plán a jede. Byla jsem nějaká nervózní před tím než přijel, ale jakmile jsem ho uviděla, tak jsem se zase od první minuty cítila tak strašně příjemně a přirozeně. Ksakru. Takže tenhle pocit minule nebyl iluze. Snažila jsem se na něm najít chyby a změnit ten svůj pocit ohledně něj, ale bohužel. Chyb má asi triliardu, ale ten pocit nezmizel. Něco, co se vlastně nedá popsat. Prostě přirozenost, sranda, bezpečí. No, bezpečí :D Jeho řízení moc bezpečný nebylo. Byl strašně unavenej, pořád čučel po okolí, což je moje práce že jo :D a ve Wellingtonu pak třeba couval na silnici a u toho hlásal:"Sorry hoši, já jsem z Latinské Ameriky, já pravidla nedodržuju" :D a bylo to fakt komický. A to nekomentuju jak před Wellingtonem taky zjistil, že nemáme skoro benzín :D Já nevím, být to asi s někým jiným, šílela bych. Ale jak on byl v klidu, tak já byla v klidu taky. Přijeli jsme samozřejmě pěkně pozdě, udělali něco k jídlu a pak jsme se procházeli po nočním městě a seděli asi do 2 do rána na recepci a prostě kecali. No a pak jsme si řekli čauu a bylo. Druhý den ráno nasedl na trajekt na jižní ostrov a už ho asi nikdy neuvidím, takže jsem to zase další den trochu rozdýchávala. Pěkně nebezpečný "něco" cítit po dlouhé době. Ještě když to "něco" je vlastně neznámý pocit a jediný co víš je to, že bys s tím člověkem chtěla strávit mnohem víc času. No bohužel.. Díky bohu jsem neměla moc času nad tím dumat nebo smutnit, protože přijela Rosie! Juchuu!

Zase na pár dní turista 

8.6.

První noc jsem trávila v takovém nic moc hostelu a další ráno jsem se přesunula do jiného, který mi doporučil Zohar z Izraele. S Rosie jsme si tam zarezervovaly dvě noci, a tak jsem jí potkala hned ve vchodu, když jsem si zrovna v první várce stěhovala svoje věci z předchozího hostelu. Jen, co jsem vešla, potkala jsem ještě jednu holku, kterou jsem poznala poslední dny v Taupo. To se pak člověk hned cítí lépe. 
První odpoledne jsme si vyšláply na vyhlídku Mount Victoria odkud je krásný výhled na město. Pak jsme chodily po obchodech, kde prodávají takový kravinky a přáníčka a zjistily jsme, že jsme si v některých věcech podobný. To byla zas taková euforie trávit čas s někým, s kým jsem si fakt sedla. V dalších dnech jsem se nasmála, jak dlouho ne. Jely jsme se podívat na tuleně na Red Rocks, šly jsme do muzea, procházely jsme se na náplavce, půjčily jsme si elektro koloběžky, promokly v zoo, probraly cestování a kluky, vypily nějaký to pivo, daly si dobrý jídlo, vyjely slavnou lanovkou na jinou vyhlídku. No po dlouhé době jsem byla zase na pár dní turista a vážně jsem si to užívala. Hledání práce a bydlení jsem tak trochu odsunula, protože jsem věděla, že Rosie je ve městě jen na pár dní.

Ač jsem nijak extra neutrácela, stejně za ten týden padlo hodně peněz a pak když Rosie odjela, trochu na mě dopadla realita toho, že bych potřebovala začít pracovat co nejdříve.  

Cizinec

9.6.

Zvláštní jak někdy slovo cizinec nabírá na významu. Jsem na druhé straně světa, ve městě, kde nikoho neznám. Nemám pořádně zázemí. Skoro každý druhý den se stěhuji, abych pak spala s dalšími lidmi na pokoji. Včera to byla parta francouzských kluků. Bože, zachraň mě :D. Hledám si práci, ale zatím nic. Bloumám po městě a jsem sama. Je to děsivé? Tak trochu je :D. Ale já si to vlastně nějakým zvráceným způsobem užívám. Nevím, co bude zítra a jediný co vím jisto jistě je to, že teď musím nacházet bezpečí především sama v sobě. A díky bohu se moje JÁ a druhé JÁ za poslední dobu poměrně spřátelilo, a tak mi to docela jde.
Ráno jsem byla na pohovoru v kavárně, ale bohužel potřebují baristu. Manažer mi ale řekl, že pokud nenajdu nic jiného na plný úvazek, že mi dá alespoň pár směn, abych měla z čeho zaplatit bydlení. Což je dost milé. Já ale potřebuji plný úvazek.

Odpoledne mi z té kavárny znovu zavolají, že pokud jim slíbím dva měsíce, tak mě vezmou na plnej. Juchu. Mám práci. Sice jsem chtěla zkusit něco jiného než kavárnu, ale vykomunikovala jsem si o malinko více než minimální mzdu a navíc začínám hned zítra, a tak není co řešit. Teď ještě to bydlení, kdyby se nějak pořešilo. Moje zápisky ze včerejší noci totiž vypadaly takhle:
"Je 1 hodina ráno, ale já nemůžu spát. Jsem na pokoji s 9 klukama. Ten z Keni chrápe tak, že by vzbudil i slona, a pak mu asi tři Francouzi přizvukují. A já se tady prostě tlemim :D Nahlas. Co by ne. Na tohle budu ještě jednou vzpomínat, až si budu zase vážit vlastního pokoje".
V zásadě se mě ale drží dobrá nálada, i přesto, že všechno vlastně není ideální a já jsem za to strašně ráda. Tuším ale, že na tom mám vlastní zásluhu, protože se opravu snažím myslet pozitivně a dále pokračuji v práci na tom, abych se dokázala poprat s každou situací. 

Fičák

10.7.

Ty vado. Měsíc pryč a že to byl fičák, tak kde začít? V práci už jsem víc měsíc. Vycvičená z kavárny z Taupa jsem nastoupila jako těžký profík a vklouzla jsem do toho velmi rychle. Někdy je to opravdu náročné a doslova tam běhám, a tak se mi stává, že mám večer v nohách okolo patnácti kilometrů. No což, aspoň se pak ztratí ty moje čokolády na kterých stále ujíždím :D Stále bydlím na tom samém hostelu s cizími lidmi a stále se musím vždycky po pár dnech stěhovat :D Jakoby mám pocit, že už si zvyknu fakt na všechno. Ale v zásadě jsem vlastně spokojená.

Každopádně všechno popořadě, protože je načase hodit tyhle skvělé časy alespoň do nějaké kostky. První asi tři týdny jsem chodila do práce a pak věnovala hodně času sama sobě. Počasí bylo často skvělý, i přesto, že je tu zima a tak mě to lákalo chodit běhat, cvičit, meditovat, psát si myšlenky a tak. Zároveň jsem samozřejmě potkala nějaké lidi na hostelu, takže jsem se necítila sama, protože jsem měla vždycky s kým pokecat. Objevila se tu třeba Němka Emilia, se kterou jsme se baviliy v Taupo. Říkala, že je tu asi na dva týdny, pak se staví ještě v Taupo a jede do Aucklandu, kde má let domů. Vtipný bylo, když odjela a za pár dní se tu objevila znovu, že si v Taupo uvědomila, že se jí ještě nechce domů a tak si přebookovala letenku a na chvíli se ještě vrátila do Wellingtonu :D Tady ty osudy lidí mě fakt baví. První dny se mi také stalo, že jsem poznala jednu mladou američanku, která studuje v Austrálii a sem odjela s kamarádkou na týden na dovolenou. Nakonec ale také na letadlo nenastoupila a prostě si tu sama půjčila auto a cestovala mnohem déle. Protože prostě chtěla. Jeden večer mě tahala ven, ale já nějak neměla náladu a venku pršelo, tak jsem se zabalená v bundě vydala koupit čokoládu, když na mě začal na ulici mluvit cizí kluk, že jako co se tady dá dělat a že by něco podnikl. Pak se mnou šel až k obchodu a domluvili jsme se, že zajdeme na pivo. Když už mě druhý člověk tahal ven, tak jsem si říkala, že je to asi znamení. Vzala jsem tu holčinu a šli jsme ve třech do baru. Nakonec to byl úplně skvelej večer a strašně se mi líbilo, jak jsme tři různorodí lidé a stejně si můžeme sednout a máme si o čem povídat. Trisha je devatenáctiletá američanka, ale její rodina pochází z Indie a Sahib je Ind, kterému je 34 a už asi 10 bydlí na Zélandu a ve Wellingtonu byl pracovně na jednu noc. Ač jsme vlastně skoro nepili, tak jsem ke konci večera pochopila, že se Sahibovi líbím a když nás doprovodil na hostel, přišla mi ještě zpráva, jestli ještě nechci zajít k němu na hotel. No co, zkusil to, byl by blbej kdyby ne, ale já šla pěkně spinkat. Druhý den jsem ho ještě úplně náhodou potkala ve městě, tak mi říkal, že kdybych jela do Aucklandu, ať se ozvu.

Do stejného hostelu jako já se nastěhoval také francouz Leo, kterého jsem potkala překvapivě taky v Taupo a první dny jsme tady spolu hodně kecali. Pozval mě i na zmrzlinu, ale já mu říkala, že za to nic nebude :D Taky to zkoušel, ale já dávám od francouzů ruce dál :D Seznámila jsem se tu s devatenáctiletou Emily z Anglie, která si například holí obočí, protože se tak cítí lépe a předevčírem přišla i s oholenou hlavou. A samozřejmě je bisexuální. Pak je tu Luke z Něměcka, který je vlastně holka, ale identifikuje se jako kluk. Navíc všichni chodí oblíkaní, jak kdyby si u nás v kytíně v šatně našli kostým na párty s tématem "80. léta". No musím říct, že si tu přijdu hrozně trapná, protože já jsem prostě na kluky a oblíkám se naprosto obyčejně :D Ale baví mě tahle rozmanitost. No a koho jsem tu poznala dál? Pozoor, teď přijde asi ten nejvíce pozoruhodný životní příběh. Třicetiletého Inda Nishe, který podniká, je asi technicky velmi chytrý a evidentně vydělává hodně peněz a pak přespává na takovém shit hostelu. Jak je tohle možné? Normálně bydlí v baráku kousek za Wellingtnem s kamarády, ale ti odjeli na dovolenou a on nechtěl být sám. Málem mi vypadly oči z důlku. JAKOŽE COŽE? Já bych za soukromí vraždila a on tady dobrovolně spí? Boha jeho. Každopádně mě přesvědčoval, že chodí do jedné restaurace na výborné kuře, ale porce je prostě pro dva, tak jestli s ním nechci jít, že to samozřejmě platí a byl by moc rád. No pardonek, ale jídlo zadarmo se nikdy neodmítá :D Takže jsme nakonec spolu strávili pár večerů, kdy jsem měla třeba taky korejské kuře nebo výbornou zmrzlinu a podívala jsem se v noci na krásnou vyhlídku. Abych byla morální a nedošlo k nějakému nedorozumění, tak jsem mu samozřejmě sdělila, že jsme čistě kamarádi. On mi sdělil, jak jsem hezká a že když mluví a kouká mi do těch modrých očí, tak se pak ztrácí :D No docela jsme se nasmáli a projížďky na večeři v jeho luxusním autě jsem si užila. 

No a touhle dobou jsem se taky seznámila s Dominikou. Já jsem jí teda registrovala, stejně jako ona mě, ale extra sympatická mi nebyla (prý oboustranně) a navíc jsem myslela, že je z Francie. A tak to všichni víme, co znamená :D Takže jsme se spolu nějak nebavily do doby než jsem šla v 10 večer v pyžamu do lednice, kde mi Nish nechal kelímek mojí oblíbený zmrzliny, protože jsem byla už zase nemocná. Na hostelu jsem vlastně neustále nachcípaná, protože jakmile člověku začne být lépe, tak se objeví někdo, kdo už je zase nemocný a tak se pak člověk točí v kruhu (momentálně se třeba dostávám z ošklivého kašle a zároveň už začínám mít ošklivou rýmu :D). No a tam seděla zvědavá Dominika, která se hned ptala, co to je a jak se to tam dostalo a tak. Půlku kyblíku jsem jí mrskla do misky a tak jsme spolu v 10 večer jedly zmrzlinu a od té doby jí miluju :D Ona je stejný střevo jak já, spíš ještě větší, extrémně přímá a upřímná, což je na nějaké lidi moc, ale mě to sedlo.