Povídky

I když

Tolik jsem se těšila na volné odpoledne a když ho konečně mám, zase mi lítá hlavou ON. A to rozhodně v plánu nebylo. Už jsou to 4 měsíce, tak proč ho mám pořád v hlavě? Všechny způsoby, jak poslat nešťastnou lásku do prdele selhaly. Teda, lásku – jeho, jsem do prdele poslala opravdu, ale z hlavy jsem si ho nesmazala. A pak mě to najednou napadne…

Okamžitě mi začne bušit v hlavě a další hodinu svádím hlasitý monolog (nebo dialog?) sama se sebou. Jedna říká "Že tam prostě zajedeme a necháme si říct, že přece o žádnou LOVE nešlo, takže to můžu v klidu hodit za hlavu". Druhá řve "Ty krávo blbá, hlavně nikam nejezdi". Ale už při téhle slovní přestřelce ví ta, co hlasuje pro, že vyhraje. Že se pojede. No, mám si jet pro definitivní odmítnutí, ale lepší by bylo dát si sprchu, že jo. Přece tam nepojedu zpocená. No, když už jsem v té sprše, tak si raději oholím nohy a frndu. "A proč, že to vlastně děláš?" Ptá se ta, co má asi rozum. Druhá přiznává, že je tu přece i varianta, že se otevřou dveře, on jí beze slova strhne dovnitř, přitiskne na stěnu a strašně majetnicky ošuká. "Haha", ta rozumná ví, že to je hrozná blbost.

Vyrážím na cestu. Sprcha byla asi zbytečná, protože po chvíli už se zase potím jako prase, rudost ve tváři přitahuje pohledy ostatních a mám pocit, že omdlím. Pořád si opakuju, že tam vlastně reálně ani nedojdu. Že to můžu kdykoli otočit a tenhle blbej nápad zvrátit. Ta druhá, ale ví, že to udělám. Už jsem se rozhodla!

Stojím před jeho barákem. Teď se ještě dostat dovnitř. Nebudu zvonit už venku. Za prvé si nepamatuju číslo zvonku a za druhé bych zkazila moment překvapení. Já jsem tak moc překvapená ze svého rozhodnutí, tak ať je překvapený i on. Tak! To jsem to vymyslela. Zrovna přichází nějací lidé, takže nemusím čekat ani dlouho a omluvně zahlásím s telefonem u ucha, že se nemůžu dovolat a zda se můžu protáhnout s nimi. Ségra by se mému hereckému výkonu smála. Řekla by – ty seš fakt herečka. ON by řekl – Drama Queen. "Vidíš? Já za to nemůžu, že to takhle mám pořád a přemítám, co by řekl nebo udělal", dodává ta odvážná. Nebo spíš blbá?

Projdu chodbou a stojím před jeho dveřmi. Je to tady. Jsem jen kousíček od něho. Vážně na hovno se mi dýchá. Nemám scénář. V hlavě jsem si říkala, že prostě přijdu, on otevře, zeptá se, co tam dělám a já hrozně fajn, cool a v pohodě prohlásím, že jdu zrovna kolem. Oba budeme vědět, že kecám, ale pustí mě dál, já se zeptám, jak se má. Prostě asi nějak takhle. Jenže v tý představě to znělo mnohem vtipněji a uvolněněji, než se momentálně cítím. Dochází mi, že on otevře, já budu mít ten vystrašený výraz, který ségra nesnáší a budu vypadat, jakože se mi tak před půl minutou seknul oříšek v krku a já se od té doby nemůžu nadechnout, natož dýchat. Blbej, blbej, blbej nápad. Musím se nejdřív vydýchat. Trošku se shýbám a u toho mě napadne, že bych si mohla dát ucho na dveře. Jenom tak maličko. Zjistit, jestli tam je. Já teda vážně doufám, že jo, protože jsem si říkala, že by to mohlo být znamení nechat to být, kdyby nebyl, a takhle to nechci. Jdu si přece pro rázné odmítnutí a tu krutou pravdu, že náš vztah, který nebyl vztahem pro něj nic zvláštního neznamenal a rozhodně na mě do teď každý den nemyslí. Hele, ať si každej říká, co chce, ale něco podobného jsem už jednou udělala a vážně to zabralo.

Nejdřív je ticho..Aaa teď mám pocit, že ho slyším. Mluví. Aha, tak má asi nějaký meeting. Hm, kdyžtak počkám… Počkat, počkat.. Teď ale slyším ženský hlas a mluví anglicky… Ježiš to snad ne. Vždyť je přece introvert a já se trefím do jediného dne, kdy tam má nějakou čubku?? Nééé. Kdybych se doma tak dlouho nerozmýšlela, tak by tam třeba ještě nebyla. Musím se na ty dveře víc přitisknout, třeba se mi to jenom zdálo. Hm, nezdálo, super.. a do toho vchází do baráku nějakej kluk a já mám co dělat, abych stihla předstírat, že za prvé do baráku rozhodně patřím, za druhé řeším něco hrozně důležitého na mobilu a za třetí jsem rozhodně před chvíli nestála jako Kelišová s uchem u dveří psychopata, kterej na mě vždycky vlastně kašlal a rozhodně si mě nevážil, ale já se asi zamilovala. Protože jsem ale rozumná, tak jsem naše scházení ukončila, čímž jsem doufala, že se odporoučí i z mojí hlavy. Hovno.

Naposledy si poslechnu tu krutou realitu a dochází mi, že zvonit v tuhle chvíli nemá vážně cenu. Svůj naprosto debilní výlet jsem výjimečně s nikým nekonzultovala, ale teď by se mi rada hodila. Ale taky to nechci nějak moc vysvětlovat. Vytočím svojí krevní skupinu, se kterou jsme se začaly nedávno vídat, rychle odprezentuji situaci a dostávám poslední tečku. Takhle to nemá cenu no. Můžu to zkusit prej jindy. Jindy ty vole. Já se ale rozhodla dneska. Vycházím ven, bafnu dvě cigarety a procházím kolem jeho balkonu, kde možná sedí a možná mě vidí, ale já tam nemůžu ani pohlédnout. Cítím se jak spráskaný pes. KRÁVA, KRÁVA, KRÁVA. "Já jsem ti to říkala, ať nejezdíš." "Hm…"

I když jsem si slíbila, že to bude moje malé tajemství, protože já nikdy nemám tajemství, tak na to jebu a vytáčím první bestku (nej kámoška). Nezvedá, super. V poslední době nemá vůbec čas. Zkusíme druhou. Hm taky nic. "Co to s vámi kurňa je?" Třetí píšu, a i když má u sebe frajera, chvíli to probereme. Jedu domů tramvají a pouštím si co nejvíc depresivní písničky do sluchátek. Nejsem spokojená. Žádná písnička není dost depresivní na to, aby vystihla mojí situaci. A co když u mě taky někdy byl a já zrovna nebyla doma? Co když je to přesně tak, jako když se díváš na ten film a oni se pořád míjí a tobě už se potí dlaně a říkáš si, že to snad není možný, protože už se přece musí setkat a strašně se milovat?

"Ježíš, ty seš tak blbá! Rozhodně jako ve filmu. Kdy ty se jednou z tý pohádky v hlavě probereš?"

Přicházím domů, vytáčím poslední bestku, leju víno a všechno probíráme. Přiznávám, že bych si přála, aby mě buď poslal do prdele nebo mi padnul k nohám s tím, že se změnil a chce být se mnou. Protože já na tu lásku přece věřím, ne? Dostávám už druhej názor, že to byl osud a mám to nechat být. Ale bestka na drátě ví, že já jsem JÁ. A tak se smiřuje s tím, že tohle možná za pár dní absolvujeme znovu. JEHO nesnáší, ale mě miluje, takže by mi odpustila snad všechno. Víno mě ukolébá k příjemnému spánku a ráno mám jasno. Ještě, že to dopadlo takhle. Byla to blbost a rozhodně podruhé nepojedu. I když……